Už tady zaznělo, že jsem byl 26.4.-2.6. v Chorvatsku. Vyplouvali jsme z mariny Mandalina a vedl jsem skipper trening, zdokonalovací či kondiční plavbu, každý ať si tomu říká jak chce. Loď Y999, posádka se skládala z jedno muže a dvou žen, už s nějakýma zkušenostma. Od začátku jsem viděl že mají dobrý jachtařský základ, správné návyky a stačilo jen naznačit, oni vždy věděli co je potřeba udělat. Bylo to příjemné oproti vedení naprostých nováčků.
Vyplouvali jsme až v neděli ráno. Všechny předpovědi které jsem si denně stahoval oznamovaly až do středy silné Jugo na celém středním Jadranu. Vzhledem k tomu že se nejedná o lokální projevy jako u Bory, museli jsme to brát vážně. Vypluli jsme z kanálu sv. Ante a zatím dobrý. Na motor jsme jště vzali Zlarin severně, aby jsme se dostali na volné moře a podívali se jak to vypadá tam. Pofukovalo kolem 30 kt. Na silně zrefované plachty jsme se pustili v kuzu 196°, ostře na vítr, dál na moře. Po 21 mílích, asi 14 mil JZ od majáku Mulo jsme udělal ré a dalším šlágem jsme se dostali do závětří ostrova Veli Drvenik. Zapluli jsme do zátoky Mala Luka, kde jsem chtěl v jižním cípu hodit kotvu a vyvázat se zádí k betonovému molu. Jistota proti Jugu. Jenomže molo bylo od loňska naprosto zdevastované a byly z něj jen trosky. Tak jsme zapluli do východního cípu hodili kotvu, vytáhli 50 m řetězu a nastavili alarm kotvy. Noc proběhla v naprostém klidu, nikde ani náznak toho co se děje venku.
Ráno jsem opět stáhl předpověď, žádná změna, silné Jugo. Naplánoval jsem krátkou trasu, s plánem v závětří ostrovů Veli Drvenik a Šolta se dostat do Splitských vrat a po proplutí se proti Jugu na motor co nejrychleji probít nějakých 5 mil do jednoho ze dvou místních bunkrů.
Severně Drveniku to šlo celkem dobře. Foukalo ke čtyřicítce a na maximálně zrefované plachty jsme přeplouvali k severnímu břehu Šolty. V dálce jsme viděli rozmetanou regatu lodí z Mandaliny, jak se podél břehu na motor plouží někam k jihu. Jediné negativum bylo, že jsem musel opustit, již tak skromnou snídani. Když jsme ale u břehu udělali ré, viděl jsem že neplujeme tam kam by jsme měli. Nabádal jsem kormidelnici, aby vyostřila. Dostalo se mě sdělení, že to nejde. Nevěřil jsem a vzal si kormidlo. Chvíli se mě to dařilo a posádka měla pocit, že to snad umím. Leč jak jsem nabral rychlost, loď opět odpadla a odmítala se vrátit proti větru. Vzhledem ke stavu moře a mám pocit že i pršelo (s přestávkami pak pršelo každý den), jsem nechal nastartovat, stáhnout plachty a opět jsem kormidlo předal. Podél Šolty jsme se na motor kradli ke Splitským vratům, propluli je a pak začalo peklo. V podmínkách jaké jsem ještě nezažil jsme se prodírali k jihu. Přívaly deště se střídaly s přívaly vln co šli přes palubu. Posádka si oblékla harnesy a v jednu chvíli musel Aleš jít dopředu opravit uvázání člunu, který podebral vítr. Když už toho bylo moc, převzal jsem si opět (zcela výjimečně) kormidlo. Absolutně nic jsem přes skučící vítr neslyšel, téměř neviděl, vodu stékající po tváři jsem za chvíli cítil na prsou. Dvakrát se nám zanořila záď a já stál v kokpitu po lýtka ve vodě. Maximum co jsem zahlédl na windmetru bylo 48 kt. Před stoperama jsem pod lany uviděl zasunuté Osmičky a tiše se s nimi rozloučil. Motor na 3 tisíce otáček nebyl také slyšet a rychlost lodě vůči dnu byla asi 3 kt.
Ale pouze do okamžiku, kdy jsem přestal pod nohama cítit jeho vibrace. Bylo to přesně jednu míli před naším cílem, zátokou Smrka. Zděsil jsem se a začal horečně přemýšlet a vymýšlet co se stalo, co uděláme, kam nás Jugo až požene. Jestli se motor přehřál, zadřel....
Při pokusech motor ještě jednou na chvíli blafnul, ale pak už definitivní konec. Nechal jsem vytáhnout kousek kosatky, aby se loď dala alespoň na zaďák řídit. To se úplně nepovedlo a vysunulo se jí o hodně více, což se muselo okamžitě napravit a pracně zrefovat na kapesník. Jak jsem už psal, místo hlavy jsem měl na tu malou chvíli vysokokapacitní kalkulátor. V hnutí mysli jsem prošel GPS kterou (jak stále propaguji) mám hned před sebou u kormidla a také na návrh posádky jsem na kosatku zaplul do nejbližší vhodné zátoky. Jenomže vítr se v ní točil po směru hodinových ručiček a když jsme doplouvali k místu shozu, začali jsme pomalu zastavovat. Protože nám bez motoru nefugoval vrátek kotvy, věděl jsem, že máme pouze jeden pokus. Holky vepředu sundaly řetěz z vrátku a jak jsme zastavili dal jsem pokyn a kotvu zahodily do moře. Pak jsme se zatajeným dechem sledovali obrazovku GPS a blížící se břeh. Dopadlo to skvěle. Zastavili jsme se asi 20 m od skal a vypadalo to, že kotva drží.
Opatrně jsme si oddechli. Celá posádka byla naprosto skvělá. Nikdo nezmatkoval, každý dělal co bylo v dané chvíli potřeba. Kdo se bál, nechával si to pro sebe. Holky udělaly čerstvý čaj a myslím že i polévku. My s Alešem jsme se pustili do motoru. Rozmontovali jsme palivový přívod, vyčistili filtr, profoukli přívod od nádrže, odvzdušnili. A nic, stav setrvalý. Vzhledem k blížícímu se večeru, nejistému počasí a vzhledem k tomu že jsem stávající kotviště se skalami 20 m za zadkem nepovažoval za bezpečné, volali jsme majiteli charterovky, vysvětlili situaci a ádali o pomoc. Ještě jsme dle jeho pokynů zkusili probudit motor, ale nakonec slíbil že nám někoho sežene. Za chvíli volal, že do 1/2 hodiny k nám připlují opraváři z Milny.
To se také stalo. Dva kluci na gumáku s motorem 550 koní přirazili a s vervou se pustili do motoru. Jeden při kontrole palivového uzávěru spadnul do moře (to už byla tma) a musel od nás dostat suché oblečení. Asi po hodině nám řekli verdikt. To co jsme odvzdušňovali nebyla nafta ale slaná voda (já debil), která se do nádrže dostala netěsným uzávěrem. Nejsou to schopni na místě spravit a transportují nás do Milny.
Jeden popluje na gumáku, druhý si stoupne za kormidlo. Pokud se posádka bojí, může přestoupit na gumák. Stačí mu jeden člověk na palubě. To posádka hrdě odmítla. Gumákem nás dovlek nad kotvu, kterou jsme ručně vytáhli. A pak následovalo asi 3/4 hodiny manévrů po zátoce, jak se snažil na kosatku vyplout. Neustále jsme ji vytahovali a refovali, réčko střídalo réčko, sem tam kravské. Když už jsme se blížili k ústí do zátoky, měl zrovna vymotanou téměř celou genu. Jak jsme se dostali do přímé palby Juga, položili jsme se na hladinu a já sledoval sálingy kdy se dotknou vody. Nedotkly, ale moc nescházelo. Když jsme se opět postavili, zrefovali jsme a konečně vypluli ven. Bylo 22:05 a my surfovali po vlnách rychlostí kolem 10ti uzlů směrem ke Splitským vratům. Ve 23:17 jsme byli bepečně vyvázáni bokem k lodi u benzinky v Milně. Byla to jedna z té rozprášené regaty, co jsme viděli přes den. Říkali, že se jim ztratili a zde vyhledali azyl.
Ráno dojeli opět mechanici, do oběda opravovali a opravili. Naštěstí jsme nevytloukli baterie na doraz. Varování na Jugo od přítele Pepy jsem si četl zde na mole u benzinky. Na odpoledne jsme už nikam nevyplouvali a další den ráno jsme pokračovali cestou na Vis. Při krásném větříku kolem 30ti uzlů.
MOTTO: Jak je všechno relativní. Pokud plujete v 10-15 uzlovém větru a zaduní 30, jsou lidé zděšeni. Pokud se z 40-50 dostanete do 30ti, tak si chrochtáte.
Toto prosím není článek o vzorové plavbě. Jak jsem o tom následně hodně přemýšlel říkal jsem si, že některé věci bych dnes udělal/neudělal jinak. Je to prostě příběh ve své nahotě, tak jak se stal. Pokud se objeví posádka, může mé vzpomínky zkorigovat. Nemám zájem se dělat lepší než jsem. Třeba to někomu pomůže, třeba si na něj někdo ve "slotě" vzpomene...
Pak jsi to vysvětlil, že jste opravovali. No, užili jsme si to. Oproti tomu, teď jsem tam byl s kurzem, foukalo do 15 kt, rovné moře, úplná selánka.
