54° 18,0′ N 09° 16,4′ E, místo Bargen a řeka Eider
Nevěděl jsem do minulého týdne, že existuje řeka s tímto jménem. Existuje. A má okolo sto splavných kilometrů s minimálně dvoumetrovou hloubkou, kanalizovaně meandruje v nádherné krajině Šleswig-Holštejnska. Přístaviště jsou každých 5 až 20 kilometrů a jsou skrovně, leč účelně vybavená. Lidé milí až příjemní. Výskyt komárů zanedbatelný. Zámrazy
nebývají. Naposledy okolo roku 1960 šlo řeku přejet osobním automobilem. Kdyby tam někdo chtěl jet automobilem (né přes zamrlou řeku, ale normálně, jako tourista) GPS souřadnice najde výše.
O co jde?
Žil byl jednou jeden prodávající, HF, a žil též jednou jeden kupující, MŘ. I v dubnu tohoto roku, počali spolu oba komunikovati. Nikoliv napřímo, jak by se mohlo zdáti, ale přes jednoho bambulu a tlumočníka JB, který tou dobou taky jednou žil byl. Věkový průměr všech tří zúčastněných je přesně 57 a půl a to značí jedinou věc: předmětem obchodu bylo plavidlo Cytra 27, osm a půl metru dlouhý Plastikeimer. Dobře, trochu větší Plastikeimer, se šířkou 3,2 metru a 2 benzínovýma motorama se Z-náhonem.
Dne 30.6.2016 se stal majitelem výše uvedeného rekreačního plavidla výše uvedený MŘ a kul plány, jak plavidlo dostat do ČSSR, aby se výše uvedený na něm mohl nerušeně rekreovati. Ukul, dokud to bylo žhavé, toto. MŘ a bambula nějak dojedou za Hamburk a pak to už se to nějak na ten druhý konec Labe překlepe. Nakonec to proběhlo takto.
Den jedna, čtvrtek 30.6.2016
17.00 příjezd s Fordem a Lukášem do obce Bargen
17.05 nalezení bydliště HF
17.06 seznámení s HF
17.07 odmítnutí kafe a občerstvení u HF
17.37 odjezd na místo činu, marína Bargen
18.00 jejda ta je velká
18.04 (šeptem) tyvole ta je veliká
18.08 (hlasitěji) tyvole ta je veliká
18.30 nastěhovávání věcí
19.30 šup rychle pro benzín, aby mohl Lukáš včas djet
21.00 Lukáš už skoro odjíždí
Den dva, pátek 1.7.2016
08.00 HF vyzvedává posádku u „ještě jeho“ lodi
08.10 snídaně u HF a jeho ženy Hildegardy-Rosemarie
08.30 odjezd do banky v sousední obci
09.10 transakce dokonána, loď už definitivně nepatří HF, ale MŘ
10.00 druhé tankování u benzínky
11.00 loučení s HF a jeho ženou Hildegardou-Rosemarií
11.01 závěrečné stisky rukou
11.02 závěrečné stisky spouští fotoaparátů
11.04 jejda ta je veliká
a konečně 11.40 vyplutí správným směrem
12.40 porucha levého motoru, hodinová oprava
14.10 druhá porucha levého motoru, hodinová oprava
15.40 třetí porucha levého motoru, hodinová oprava
16.50 zdymadlo Eider
17.50 zdymadlo Gieselau
18.00 přikázný směr doprava, dej přednost parníku
21.00 přistání u mola Brunsbüttel
21.05 obhlížení škod
21.10 MŘ pije pivo
21.15 venku silně chčije
21.20 drát s elektřinou mi upad‘, drát s elektřinou mi upad‘, kdopak nám ho postaví?
Den tři, sobota 2.7.2016
05.30 budík
06.00 hekání, belhání, rozhýbávání
06.30 vyplutí a čekání na rejdě
08.30 zdymadlo Brunsbüttel
09.00 jejda, moře
09.10 jejda vlnky a větřík
09.30 jejda - levý motor opět haraší
10.00 jejda vlny od lodi Maersk
13.00 jejda Hamburg
13.01 jejda vlnobití v celém HH až po Elbbrücken
14.30 v komoře Geesthacht prší velké a studené kapky – kápy
15.00 panička z M/Y Lucie pomáhá vyvazovat v maríně
15.10 MŘ pije pivo a konečně něco jí
23.00 německý tým vyhrává na penalty nad IT
Den čtyři 3.7.2016
06.10 neoficiální budíček esemeskou
07.00 oficiální budíček
08.00 vyplutí nahoru
09.20 zjištění co znamená slovo abwärts
12.15 přistání v maríně Bleckede
12.40 příjezd osobního vozu s posádkou č. 2
13.10 pro benzín I
14.00 pro benzín II
15.00 odjezd osobního vozu s posádkou č. 1
Den pět:
To už nevím, jakožto „posádka 1“ jsem v neděli okolo třetí odjel do Děčína.
Loď je to dobrá. Akorát ten levej motor přidělal vrásky na čele MŘ. Užuž to vypadalo, že pánovi zavoláme, ať si pro to přijede a vrátí peníze. Na příčinu se nedařilo přijít. Michal s pomocí přátel na telefonu rozebral levý motor tak daleko,
kam až si to neodborník smí dovolit. Vše vytáhnul, vyčistil, zkontroloval. Následně pak opačným postupem složil.
Naštěstí mu žádná součástka nezbyla, a ten motor pak fungoval. S panem HF jsem pak mluvil a ten se dušoval, že o žádné poruše levého motoru nic neví. Čestné pionýrské.
A naštěstí nás ten první den proplavil pan komorník na Gieselau šlojze, nechtělo se mu, už udělal vyučtování a už se těšil domů. Končil v 18.00, pak až druhej den ráno. To kdybychom nestihli, tak dneska žádné zápisky z cest nepíšu, protže nevím, co bych dělal. Nestihli bychom příliv za Brunsbüttelem, nestihli bychom nic. Nakonec jsme ale ten první den skoro přesně v 18 hodin poslední komoru na řece Eider opustili. A pak už jen pár stovek metrů a šup doprava na kanál.
Celý Nord-Ostee-Kanal motůrky běžely jak o závod. Potřebovali jsme to, protože jsme byli v jednom jízdním pruhu spolu s parníky, které byly velké jako panelák. NOK má hloubku 11 metrů a mosty mají výšku metrů 40. Na asi 2900 otáček jsme pluli rychlostí 15 kmh, jelo to hezky. Občas fouklo, občas sprchlo, mraky byly těžké a byly nízko. Svítili jsme si pozičními světly. Do Brunsbüttelu jsme přijeli až kolem deváté, to už se smrákalo a hodně funělo. Našli jsme jedno z posledních míst na vyvázání (v jachtháfnu stáli už ve třetí řadě na sobě), přičemž se povedlo omlátit zadek lodi o dřevěný klacek, co trčí z vody. Poškodil se gumový „nárazník“, ale půjde to opravit (posákdka č. 2 nepomoměla přivézt gumovou paličku, jak jí MŘ několikrát žádal). Michal byl z cesty a dnešních poruch motoru nervozní, celý den nic moc nejedl. Zatímco já jsem kromě normální stravy a kromě jiného vyžral celou lodní zásobu hořických trubiček. Po přistání jsme si dali pivo a oblíželi škody na „nárazníku“ a kontrolovali motor. Před námi přistály dvě velké plachetnice, z toho ta druhá pouze s jediným mužem na palubě, tzv singlehanded. Vzadu red ensign. Týýjo. Klobouk dolů pane.
Na břehu byla přípojka na 220, šel jsem do ní zapíchnout šňůru. Jenže to bylo daleko, ani prodlužovák moc nepomohl. Pořád jsem s tím něco vymejšlel, až se prodložovák náhle rozpojil, jedna část zůstala na lodi a ta živá část ze sloupku žuchla do vody někam pod nás. Ale nic nezkratovalo, nevyletělo, voda se nerozsvítila. Vyškubnul jsem přeopatrně šňůru ze zásuvky na nábřeží, vylil vodu z prodlužováku a o další pokusy získat elektrickou energii jsem se již nesnažil. Na nic už jsme neměli energii. Začlo navíc úplně extrémně pršet.
Šli jsme spat. Ráno jsme musili vstávat brzo a čekal nás těžký den.
Třetí den ráno jsme opravdu vstali brzo. Věděli jsme, že nejnižší voda v Brunsbüttelu bude tohoto dne v 7.18 ráno, potřebovali jsme chytit příliv a na vlně se svézt až někam k Hamburku. To bylo naplánované dobře. Vypluli jsme v půl sedmé a dosti dlouho jsme se motali na rejdě před komorami v Brunsbüttelu. V příručce mladého sviště psali, že športbóty nemají otravovat na vysílačce komorníka, že on je vidí a že je pouští. Okolo 8 jsem ale zavolal na Kiel Kanal Eins a komoří slíbil, že nás vezme. Vzal, okolo 8.30 hod. Byli jsme ve „staré“ nebo jinak zvané „malé“ anebo ještě jinak „jižní“ komoře a bylo tam fajn, jsou v ní plovoucí zařízení, plaví se náramně. A pak se děly věci. Začly se otvírat vrata a skrz ně jsme viděli do nekonečna moře, ošklivě žluto-hnědo-šedivé, na moři vlnky a větřík.
(teď následuje polknutí nasucho)
„Kudy mám jet?“, ptá se Michal. No přece okolo majáku Mole 1, pak doleva, přejedeme plavební dráhu pro zámořáky a budeme se držet co nejvíc vpravo na naší straně dráhy. „Tyvole, kudy mám jet??“, ptá se znovu Michal. No jeli jsme tam. Počítali jsme s tím, že vítr a proud (už to začalo) nás budou snášet hodně doleva, tak jsme si zkušeně nechali rezervičku. Dobrý, maják Mole 1 za námi, rychle krosnout tu plavební dráhu, motory naplno. V polovině dálnice pro zámořáky to začlo. Škyt škyt, prd prd, otáčky v levém motoru dolů a nazdar.
Oba najednou jsme zvolali: „Né, teď né“ . Ještě než levý motor úplně chcípnul, dal ho Michal na neutrál a pluli jsme na jeden. Šlo to. Naproti nás míjela obludná loď z flotily rejdaře Maersk, už byla skoro na moři a už nabrala rychlost. Plavidlo bylo óbrovské. A tomu odpovídaly vlny. Michal nastavil vlnkám příď, ale přesto: lodička vyskočila přídí nahoru jako skořápka, žuchla s rachotem dolů (na to si po létech zvyknete, na moři to tak je), ve druhé vlně to samé, akorát že se pak přídí zabořila do další vlny což vyvolalo úkaz dosud nevídaný: kotva na předku lodě se jako vzteklej pes zahryzla do něčeho pod hladinou, mořská voda se převalila přes nástavbu až k okénkům do kokpitu – a pak zase pryč. Další houpání už nebylo tak hrozné, jenom to dělalo rachot, jak loď padala z výška zpátky do vody, ale už nic neteklo přes. Byli jsme na to přichystáni, všechno pevně přivázané a zabezpečené, všechno zavřené, vesty s sebou, VHF zapnuté.
Jééé, tak křest mořem máme za sebou a můžeme plout. A hele, naskočil i levý motor a běží.
Jééé, samé dobré zprávy. Na oba motory a na asi 2400 otáček si to svištíme na vlně, jako surfaři do Hamburku,
rychlost neklesá pod 17 kmh.
Před Hamburkem se vlnky uklidnily a plavbu jsme si i užívali, neboť nepršelo a foukalo jen mírně. Wilkommenhöft nám nic nezahrál a taky tam nebyli skoro žádní lidé. Nová továrna na Airbusy po pravé ruce naznačila, že už jsme opravdu v Háfnu Hamburg. Už předtím jsme zvolili cestu skrz Norderelbe, kolem Ladungsbrücken. Bylo to moc hezké. Byl jsem u kormidla. Od všech lodí, co se motaly okolo (Václavák) byly vlny jako prase, naše lehká loď na nich poskakovala jako koza všemi myslitelnými směry. Někdy i dost hodně, že se Michalovi nedařilo dělat foto, protože se prý foťák nezaostřil. Skrz Hamburg to bylo hezké, adrenalínové, bylo to pak poznat na tričku v podpaží. Vlny byly až k Elbbrücken, za nimi byla už voda klidná a já předal kokormidlo Míšovi. Labe nad Hamburkem je hezké, bylo plné vody, vrcholil příliv. Na přilivové vlně jsme se krásně svezli až skoro pod zdymadlo Geesthacht. Michal někdě před Hamburkem (on je guru přes počasí) koukal na předpověď a pravil, že nebude teď pršet, že prej až v komoře v Geesthachtu. Bylo krásné počasí a až před zdymadlem se začlo zatahovat. Než nás tam pustili, začlo poprchávat. V komoře jsem nás vyvazoval za průztrže mračen, mlátily do nás silné studené kápy vody. Projíždění komor už pro naši posádku není stresové, je to skoro rutina… Za komorou to pak přešlo. Michalovi jsem zdůraznil, aby předpovědi avízoval lépe, třeba jako např. „začne pršet, až když se uvážeme“. Jenže to on né. S vyvázáním ve Sportboothafenu nad komorou nám pomohla jedna milá panička ze sousední lodi, pomáhat ostatním se má! Stejně tak jako plouti se má! Navigare necesse est!
Povedlo se bezpečně vyvázat, jakmile jsme si řekli, že je to dobrý, tak přestal foukat i ten protivnej vítr. Panička z vedlejší lodi vyzradila, že do schránky máme dát 10 Euro a můžeme si půjčit klíč od klubovny, záchodů, sprchy atd… Michal si dal pivo a povedlo se mi do něj nacpat nějaké jídlo. On nechtěl jíst! Zeleninu už vůbec a ostatní mu taky nic moc nejelo. Hořické tyčinky už byly sežrané, byly tam ještě takové dobré velké oříškové oplatky Hanuta a jednu snědl Michal, já taky jednu (a jednu ještě předtím) a jednu pak ještě potom, ale to už jsem se musel krotit, aby jim tam nějaké zůstaly. Udělali jsme si pak studenou večeři, zašli se po 2-3 dnech umýt a na WC a pak jsme jen tak čučeli tupě před sebe. Byli jsme uondaný. Chtěli jsme jít brzo spát, ale Michal oživil televizor (HF ho nechal na lodi, že k ní patří) a oni zrovna Němci hráli s Itálií. Bylo to nervydrásající! Ty penalty na závěr! Když jsem ležel v posteli a koukal bez brejlí, v polospánku, musel jsem se vždycky Michala zeptat, jestli to byl gól nebo né, a kdo ho dal a jak to teda vlastně je. Vyhráli Němci, to jsem poznal bezpečně, okolní lodě troubily radostně klaksónem. Pak jsem náhle vstával.
To bylo najednou ráno, v 6.10 přišla sms vzorných dětí, že posádka č. 2 už jede. Vyčůrat, umýt, udělat kafe, dojít na WC a v 8 můžeme vyplout. Z Geesthachtu míříme nahoru, Labe tady je hezké, široké a hluboké. Až k odbočce na Elbeseitenkanal je plavební dráha vyznačená jako pro slepce. A vlastně i k další odbočce na Elbe-Lübeck kanál je krásně vybójkováno. Za Lauenburgem začíná normální Labe, tak jak ho známe odsuď, jen je širší, hlubší, a břehy jsou bez pet láhví a jiných odpadků. Tam, kde je méně vody nebo se vyskytují pohybující se písky, je dráha značena pákami. To jsme poctivě dodržovali, i když náš ponor byl 0,85 m.
Když hodiny ukazovaly 12, zabočili jsme doprava do zátočiny u města Bleckede, kde je hezký přístávek pro malé lodě, tam jsme našli jedno volné místo pro hosty a uvázali se. A Michal že jde uvařit. A že po sobě i umeje nádobí – no tak tomu se nedá odolat. Vybral cibulovou polévku, Zwiebelsuppe mit echten kousken cibulen, zbaštili jsme toho několik porcí. Stojíme na mole kolem lodě a Michal říká, „Hele sleduj, řeknu ti co řekne holka, až přijede: ty jo to je obrovská loď, příště koupíš Titanik, né?“. Posádka č. 2 přijela asi ve 12.40 a když přišla holka k lodi, tak vyjekla: „ty jo to je obrovská loď, příště koupíš Titanik, né?“ A Michal - co jsem říkal, že řekne? Uznávám, zřejmě se dobře znají.
Doplnili jsme v Bleckede pár litrů benzínu, asi tak dvěstě, a ve 3 odpoledne si to posádka č. 1 mastila autem domů.
Ještěže posádka č.1 jela domů autem sama, nevím co by si počala na lodi, či jinde mezi lidmi, účinek cibulové polévky se dostavil záhy a ve strašlivé formě. Zeptejte se pak Michala, já se stydím o tom psát. Posádka č. 2 nyní pokačuje po Labi nahoru a každou hodinu se nezadržitelně přibližje. Držte palce
Jarda.
