Nevím, jestli se moje reportáž bude hodit mezi témata o plovoucích exkrementech a nebezpečnosti lidí vypínajících ledničku, ale zkusím do fóra vnést zase trochu jachtingu.
Od konce června jsem se dva týdny plavil ve Skotsku. Vhledem k tomu, že šlo o moji první plavbu v opravdu přílivové oblasti, přípravy byly velké a očekávání taktéž. Učil jsem se zejména věci, které souvisejí s pohybem vody během přílivu a odlivu, tedy proudy, rozdíly hladin, nebezpečná místa, standardní a sekundární přístavy, hluchý a skočný příliv, načasování, vyvazování na bóji za větru a proudu, vjezdy do přístavů, které nejsou přístupné za všech stavů přílivu, přílivové koeficienty, mapové symboly a spustu dalších věcí.
Existuje hodně různých učebnic, ale mně se jako nejlepší a přitom stručný a výstižný osvědčil úvod v Reed’s Almanac. Zároveň je výborné trochu se s ním seznámit předem, aby se člověk při jeho použití orientoval a netápal. Práce s ním je totiž při plánování etap nutností a samozřejmostí.
Loď jsem si půjčil v Inverness – městě v samém závěru Moray Firth. Charterovka (no, Skot James, který vlastní a půjčuje dvě nebo tři lodi) se jmenuje NMYC (Ness and Moray Yacht Charters) a je výjimečná tím, že sídlí na SV pobřeží. Drtivá většina ostatních sídlí na severozápadě. Další, pro mě velice vítanou, okolností byl fakt, že půjčuje lodi i pro sólové plavby. Sice by byl raději, kdybych se chtěl plavit Caledonským kanálem k JZ, ale souhlasil i s plavbou na sever – severovýchod. Jen si vymínil, abych (kvůli pojištění) nepodnikal etapy delší než 24 hodin. To jsem s jistými rozpaky slíbil. Ne snad, že bych to chtěl porušit, ale všichni víme, že plány na moři a na plachetnici jsou pěkná věc, ale realita je mnohdy úplně jiná. (Málem se mi slib podařilo dodržet.)
Loď typu Westerly Merlin o délce 860 cm (to berte s rezervou – setkal jsem se s údaji od 840 do 880) se ukázala být nejlépe vybavenou a udržovanou ze všech, které jsem kdy měl půjčené. Jedná se vlastě o majitelskou loď, výborně udržovanou, vypiplanou do detailů a v Británii certifikovanou pro charter, což znamená, že je na vysokém bezpečnostním standardu. Nebudu všecko vyjmenovávat, ale Merlin’s Magic (jak se jmenuje, dále MM) pro mě byla velice příjemným překvapením. Vyrobená v roce 1988, stále vypadala velice zánovně.
Do Inverness jsem přiletěl 30. 6. odpoledne. James mi už při emailové korespondenci nabídl, že mě (bezplatně) vyzvedne na letišti, které je asi 18 až 20 km od maríny. To také bezvadně klaplo. Cestou mi ukázal plavebně obtížné místo u Kessock Bridge (zmíním se o něm později) a zavezl mě k lodi. Předání opět probíhalo formou dlouhého povídání a předvádění kde co je a jak to funguje. Pak mě James požádal, abych mu z přístavů posílal zprávy, popřál šťastnou plavbu a rozloučil se.
Tři minuty chůze od maríny je velý supermarket (COOP), kde jsem nakoupil zásoby. Je zbytečné do Skotska vozit jídlo nebo pití – ceny jsou stejné jako u nás nebo dokonce trochu nižší.
MM má domovskou základnu v Seaport Marina, která už je v Caledonian Canal. Od moře ji oddělují dvě plavební komory a otočný železniční most. Protože komory jsou obsluhovány jen v praconí době (cca od 9 do 18 ) a proplavují jen během HW +/- 4 hod., není vplutí a vyplutí možné vždy. Druhou (mnohem méně hezkou) marínou je Inverness Marina v ústí řeky Ness, hned za Kessock Bridge, plujem-li od moře. Ta je přístupná vždy. (Třetí je Caley Marina – ještě dále v Caledonian Canal.)
V neděli bylo mlhavo, chvílemi mrholilo a nefoukalo. Do takového počasí jsem se nehnal. Protože ale proplavovací období (4 hodiny po vrcholu přílivu) končilo kolem druhé odpoledne, po poledni jsem loď připravil k odlutí, vysílačkou (na kanálu 74) jsem si domluvil proplavení a kolem jedné hodiny odrazil od mola.
V první komoře (Clachnaharry Works Lock – čti Klachnahery ...)jsem byl sám. Překvapilo mě chování paní, která komoru obsluhovala. Pochválila mě, jak jsem pěkně přistál (nic těžkého – žádný vítr, žádný proud), poděkovala, když jsem jí hodil vyvazovací lana, seznámila mě s procedurou a jala se mě proplavovat. Držel jsem a příslušně povoloval lana. Spuštění bylo snadné – žádné víry, pohyb vody malý.
Vrata komory se otevírala současně s otáčením mostu. Když se vrata úplně otevřela, paní mi postupně lana hodila – rozdíl hladin byl asi 3 metry –, znovu poděkovala (já samozřemně také) a řekla, že v další komoře (Clachnaharry Sea Lock) to bude stejné, až na ten most.
Také bylo. Komorník byl muž, ale stejně vstřícný a pohodový. Věnoval mi výtisk Welcome Anchorages (popis skotských přístavů), zeptal se, na jak dlouho pluji a zda sám, a projevil nepředstíranou naději, že se za dva týdny zase uvidíme. Já také.
Ještě mě poučil, jak se vyhnout mělčinám mezi ústím kanálu a Kessock Bridge a popřál šťastnou plavbu. Trasu jsem měl velice pečlivě připravenou, ale i tak to bylo milé.
Když mi hodil lana, tak jsem poděkoval, rozloučil se a vyplul do vnitřní části Inverness Firth.
P. S. Obrázky budou příště – snad.
Taky prosím o foto. To je plavba a ne se plácat tady ve středozemí 
