Podtitul: když nejde o život, jde o h….
A to byl přesně problém číslo 1 dnešního dne. Při vaření ranního čaje (samozřejmě i s dávkou anestetik, prognóza je dnes obzvláště vypečená) se z oné místnůstky ozve: „máme problém!“
Nó jó, tak na tohle jsem čekala. „Tys tam hodila papír?“ První informace k toaletě zněla jasně: žádný jiný než biologický odpad, vše ostatní může jít do moře jinou cestou. Odpověď: „ne!, pouze bio, ale nejde to!
“. Co nejde? Pokud tam nebyl papír, nemůže být žádný problém, loď je po vytažení a po zimních údržbách, jsme první, kdo s ní jede…
Dotyčná vyjde ven a zaujme obrannou pozici, zády se opírajíc o dveře, ruce připraveny, že i Čech by jí záviděl a doplňuje informaci: „prostě voda přitéká, ale už nic neodtéká“. Udělám krok ke dveřím, že se jako kouknu, ale je mi jasné, že dřív bych prošla zápasníkem sumo, než dotyčnou. „Ok, tak co se děje?“, ptám se a začínám se smát. „Co bys chtěla, po pěti dnech, no prostě to nechce projít! Mám to proštouchnot štětkou?“ To už se smíchy sesouvám na sedačku v salonku a zmůžu se pouze na: „tak šťouchej…“ Tak jo, první průser za námi.
Jelikož jsme v noci zůstali svázaní záděmi (nekamenovat – celková váha obou lodí byla menší než například u 50tky nebo katamaránu, naše menší loď byla v závětří za jejich větší, opotřebení lana tahem je menší než škubáním a točením a to, že i my jsme byly vyvázány na bóji imitovalo kotvení na dvě kotvy například v měnících se proudech), brzy nastane odpoutání. Protože kluci jsou na kurzu a ne na dovolené a cvičení dělá mistra, mají opět novou bojůvku: chyťte bójku ve větru
.
Barušku berou sebou, bude si odchyt zkoušet s nimi, alespoň nastoupí v létě na kurz jako celkem zkušený lodník
.
Vím, že takhle blbnout budou minimálně hodinu, tak odcházím do podpalubí předpřipravit oběd. Myslíte, že mě Tom zavolal, abych byla přítomna odvázání? Kdeže! Vidíc holky na palubě, chytnul lana a jako César ve dnech největší slávy s lehkým rozmarem hodil lana se slovy: „tak jste volné!“ Ave Césare!
Ale že by nás vyvezl trochu z větru, to zase ne! Naše záď, vystavená najednou ze závětří do plného fukotu se zachovala dle fyzikálních zákonů a potlačila loď přímo na lana bójky.
Vařím a najednou sporák v náklonu! Máme problém!
Vybíhám ven a smutně koukám, že jsme kýlem chytly lana. No nic. Hůř už nebude a já ten zatracený oběd dovařím i v tom celkem divokém náklonu. 
Holky zvyklé na to, že naše loď se tak často ve vodorovné pozici nevyskytuje, si s bohorovným klidem (a vidíc, že prací na plachtách a lanech bude dnes více) začínají dělat na palubě manikúru. Mimochodem, divili by jste se, ale na lodi plné holek nejsou jediné nůžky a tak jim půjčuji kleštičky. Začíná divadlo. Možná to chtělo fotku – škoda. Peťa si pouze postěžuje, že sice chtěla udržet pořádek na palubě tím, že bude pečlivě stříhat do moře, ale díky větru a celkem rychlým balistickým letům odstřižků, přestala tento problém řešit.
Kluci umlátili potřebný počet bójek, vrací nám Barušku, opatrně odpoutáváme bóji a pomalu čekáme na to, kdy se, potvora, kde vynoří. Nejsem moc klidná, bójka zatím nikde a nás vítr pomalu bere na další. Konečně se vynořila, startuji motor a tu se mi za zády ozve rozčilený Tomáš: „co blázníš, chceš ji namotat?“ Nonono!, nervóza jeden, asi se bojí, že by musel pod loď. Bóje už je dávno na metry od nás, pouze si to nevšimnul. V klidu odpovídám: „neboj, klíííd!“ (a v duchu si říkám: to máš za to refovací lano, taky si užij trochu stresu – jsem to ale potvora
).
Zde malé odbočení na téma bójky na začátku sezony:
týden po dámské jízdě jsem dělala kuchaře kurzantům a v posádce byli i dva potápěči (zdravím Valachy
). Neustále trpěli dětskou nedočkavostí, kdy už budou moct do vody. Byla celkem sranda pozorovat, jak se dva postarší kluci snaží dostat své „atletické“ postavičky do sexy neoprenu a všech dalších udělátek. Řeknu vám, když vidím nějakého mladíka s pěknou figurou v neoprenu, jsem z toho celá vláčná, ale teď jsem dostávala nekontrolovatelné záchvaty smíchu (ostatně jako celý týden s touhle partou).
Po velikém funění, bručení a pocení byli kluci ve vodě. Byl jim sice dopřán ponor i u vyčnívajícího vraku, ale jim to bylo málo a tak se teď hnali prozkoumat dno na našem stání na bóji. Po půl hodině alotrií s přípravami se teď, po 10ti minutách, vynořují a zvesela hlásí: ta bóje, co jsme se na ni vyvázali dvěma lany, drží dole pouze na jednom ze čtyř. Zbytek je potrhán. Zajeli jsme gumákem (konečně jsem se vyřádila) k majiteli hospody a bójek a tu šťastnou novinu mu ohlásili. Odpověděl, že teď po zimě sice jeho potápěč kontroluje všechny úchyty, na tu zadní se ještě nedostal, ale do začátku sezony bude vše opět ok. Jo, předsezónní jachting.
Mimochodem, majitel zavedl celkem vychytanou věc – na bójích má tyče s držákem, na nichž je lano pěkně připravené a člověk nemusí lovit lano háčkem pod vodou (ne všechny mají oka nahoře na bóji), ale mrzí ho, že po odpoutání ne všichni respektují tento zlepšovák a celkem bezohledně hází lano do vody. Inu, ne všichni jsme přemýšliví a ohleduplní k dalším uživatelům dané služby.
Večer jsme se přemístili na bezpečnou bójku s tyčí a novinku vyzkoušeli a ráno spořádaně dali lana na držák.
Ze Soline nabíráme kurz směrem na Sabušici na oběd, není to daleko (cca 9NM), ale to počasí je vskutku luxusně jachtařské. Holky se střídají za kormidlem, já začínám pociťovat celkovou únavu a tak, kromě práce na plachtách, odpočívám v sedě smotaná na zadním koši na fendrech (prostě sem tam zahmouřím oko).
Uploaded with ImageShack.us
Blížíme se k Sabušici, Verča se trápí za kormidlem (sem tam ji to pěkně strhne) a vidím, že se k nám připojuje i šéf s kurzanty. No výborně, doufám že kotvení proběhne bez nejmenších problémů – hlavně žádnou ostudu.
Uploaded with ImageShack.us
Při vjezdu do zátoky je po pravé straně mělčina s křížkem, vpravo ostrůveček a izolovaná mělčinka. Ve vlnách a ve větru je mi i ten celkem velký prostor vjezdu docela úzký a tak na Verču neustále koukám a upravuji jí kurz.
Kluci z obou lodí nám nechávají místo mezi sebou, ale že by zde byl klid - to ani zdaleka.Shodíme kotvu a k mému potěšení drží. Chci si šplhnout, když už na mne kouká tolik chlapů.
Holky jsem poprosila, ať dovaří oběd bez mé asistence (část už je uvařená z rána) a jdu nenápadně pozorovat, zda držíme na místě (pro jistotu). Ještě si ani nedosednu a už vidím, jak na přídí lítá gumák a staví se do výšky. No krása, teď vypadám, že si ani věci neumím řádně pohlídat a přivázat, kat aby to spral! Letím na příď, než nám to v tom větru ulítne úplně. Hlavně že se potvora celou plavbu ani nehnul, ale teď přede všemi…!
Jíme oběd a děláme fotky. Dvě verze, jednu pro nás a jednu do rodinného alba pro Peťu a její maminku. Ona totiž její mamka prý zahlásila, že „jestli se jí ta holka vrátí, dá tisícovku prvnímu bezdomovci“. Málem jsem jí tu tisícikorunu první dny ušetřila. Fotíme fotky: Peťa ve vestě, jištění na laně, na klidném moři, Peťa s čajem, Peťa se opaluje, Peťa má dvě porce oběda… Chytám další záchvat smíchu. Pro klid maminky už nešlo víc udělat (ještě nevím co by řekl taťka a bratr, kdyby byli tušili, v čem jsme jezdili).
Uploaded with ImageShack.us
Poprosím holky, jestli umyjí nádobí i beze mne, a odpočívám v kokpitu. Najednou si uvědomím, že se udělalo celkem pěkně a poprvé nám svítí i sluníčko. Seběhnu dolů a vyženu holky,ať se jdou opalovat, že ten poslední hrnec už zvládnu sama. Douklízím a napadne mne, že jim předvedu, cože se to za jachting tady provozuje v létě. Namíchám vinný střik, a servíruji jim ho na příď, kde vystavují své modré nohy paprskům - no krasavice jsme všechny
. Pouštím hudbu, 60té léta a rock 'n' roll to jistí.
Uploaded with ImageShack.us
Najednou vidím, že šéf odjíždí s lodí. Vyplašeně koukám, jestli jsem něco neprospala. Křičí na mne, že se pouze utrhli. Koukám na naši pozici, ale uklidňuje mne, že my jsme v pohodě, zato prý kluci po naší levé straně se utrhli taky a jedou zádí na nás.
Ty bláho a nikdo na palubě. Letím k rádiu a sladkým hlasem oznámím: „Frank&Rose, Frank&Rose tady JOY, utrhli jste se a najíždíte nám zadečkem do lodičky…“ – dnes mám vysloveně poťouchlou náladu
a vesele koukám, jak vybíhají z podpalubí a činí se.
Holky pozorují manévry na obou lodích a jemně to okomentují: „to mají za ten oběd na Murvenjaku, kdo se směje naposled…“ Pomyslím si, ještě není konec dne, tak abychom je opět nerozesmály my.
Odcházím k navigačnímu si ještě jednou okouknout, co nás čeká směrem na Veli Iž, juknu do větraček a co vidím, respektive co nevidím? Nevidím po stranách ani jednu loď! Vybíhám nahoru a už se jenom směji (já nejsem blázen) – utrhly jsme se taky, no paráda. Za naší přídí se vine čára jak po motoráku, no to je dílo, ten vítr je neuvěřitelný…
Nastartuji, Baruška už stojí u vrátku a …. „AKCE!“ Jo vše šlo fajn, pokud jsem neuslyšela známou větu: „máme problém!“ Co zase?! Chytly jsme se o nějakou síť. Nechce se mi věřit. Opuštěná zátoka, žádná rybářská bójka nikde nebyla, v mapě je tohle místo označené kotvičkou, tak proč zrovna já? Dělám racka a kroutím hlavou.
Vytáhneme kotvu tak aby náhodou díky větru nemlátila o trup a pokoušíme se síť sundat aniž bychom ji poškodily. No pohled pro bohy: Bára leží na břichu na studánce a částečně visí z lodě, já visím zapřená o koš, na tři v tom větříku přitáhneme loď a posouváme síť po kotvě.
Vidím, že se k nám blíží šéf s lodí (později mi řekl, že nevěděl co máme za problém, ale dost ho pobavilo, když jsem prý už z dálky řvala, že jsme ho nevolaly a že si s tím poradíme). Kouká na nás a radí, ať jí uřízneme. Nu což, jdu pro nůž (ne, nenosím ho neustále u sebe, asi nejsem jachtař podle učebnice
), mám ho připravený v navigačním stolku v pohotovostním režimu. Podávám ho Báře, holky asistují, síť mizí a já si za kormidlem říkám, co by asi ještě mohlo nastat na tom kraťoučkém úseku, který nás dělí od cíle dnešního dne.
Ale Neptun se nevzdává…
.
. Čím víc lidí bude ochotných se veřejně "obnažovat", tím líp pro ostatní, více či méně zkušené. Proto piš, piš, čte se to výborně. Dík MB
.
). Prý se pak se strachem podíval po nás, měl obavy, zda nás to nepoložilo úplně, protože viděl, že blbneme s nimi. Holt, naše JOY není svou velikostí stavěná na tyhle podmínky (ne v rukou turistů). Byl rád, že už máme plachty dole.
moc se těším na každé nové vyprávění, je to pro mě takovej relax. Máš můj obdiv 
.
.