Poslední příspěvek jsem napsal v Husaviku, malém prosperujícím městečku na severní straně Islandu.
Dva dny jsem si tady odpočinul. Zůstal bych i déle a rád se podíval více do vnitrozemí, ale můj plán byl obeplout Island a vydat se na zpáteční plavbu do Polska dříve, než podzim přinese špatné počasí. Zamířil jsem tedy rovnou k výběžku Horn na severozápadní straně Islandu.
Druhý den plavby padla velmi hustá mlha, která se rozplynula až následujícího rána. Na obzoru jsem spatřil neznámý objekt. Dalekohledem jsem v něm rozpoznal ledovec. Nalézal se ve vzdálenosti asi pěti mil na severovýchod, a tak jsem změnil kurz, abych si ho mohl prohlédnout zblízka. Už na několik mil od něj byl často slyšet rachot, připomínající zvuk padajícího kamení v horách a na východ od něj bylo v moři mnoho kusů ledu, které byly unášeny východním Islandským proudem.
Obeplout poloostrov Vesfirdir bylo náročné. Vítr se často během chvilky vyšplhal z úplného bezvětří na třicet uzlů. Také často kopíroval pobřeží, a tak foukal přímo proti mně. Někdy se k němu přidal velmi silný proud a v tom případě jsem při křižování nebyl schopen udělat žádný pokrok vpřed. Průměrná letní teplota vzduchu i vody se pohybuje kolem 6-7 stupňů a jelikož nemám na lodi žádné topení, měl jsem neustále vše vlhké.
Navštívil jsem tady několik míst. Jedním z nich bylo Isefjordour, což je administrativní centrum celého poloostrova a jedno z mála míst, kde jsem potkal jiné plachetnice.
Dalším místem které jsem navštívil byla vesnička Flateyri.V roce 1995 vesničku zasypala lavina a pohřbila zde 20 lidí. Po této události byla nad vesnicí vybudována velká kamenná hráz, která má případné laviny svést bokem od vesnice.
- Flateyri
K výběžku Bjargtangar, což je poslední výběžek poloostrova, jsem se dostal za velmi špatných podmínek. Noc jsem přečkal na kotvě v mělkém zálivu kousek na sever od výběžku a ráno vyplul. Celou noc foukal velmi siný vítr z jihu a utišil se až za svítání. Neměl jsem žádný atlas proudů pro Island, ale díky rychlosti kterou Freja nabrala, bylo zřejmé, že jsme se dostali do velmi silného proudu jdoucímu k jihu. Střet vln vytvořených větrem a silného proudu způsobil kolem výběžku velké lámající se vlny. Stejně jako u Langanes jsem se držel poblíž pobřeží, kde byly vlny sice také velké a strmé, ale nelámali se. Mezi vlnami přestávali plachty táhnout a proto bylo obtížné dostat se na vrchol následující vlny. Nastartoval jsem závěsný motor a přestože lodní šroub neustále vyskakoval z vody, pomohl mi dostat se přes toto nepříjemné místo na klidnější vodu.
Následující noc jsem strávil na moři a bylo to po nějaké době poprvé, co slunce opět zapadlo dost hluboko za obzor, aby kousek oblohy potemněl natolik, že na ní byly vidět hvězdy.
Další zastávku jsem si udělal pod 1446 metrů vysokým vulkánem Snaefellsjokull v malém rybářském přístavu Rif. Tady se mi stala menší nehoda. Lana, kterými jsem vyvázal Freju k molu, jsem nenechal dostatečně dlouhá, aby zvládla šestimetrový odliv. Na tuto skutečnost mě uprostřed noci upozornilo hlasité praskání a silný náklon, které mě probralo ze snění. Okamžitě mi bylo jasné co se stalo. S nožem jsem vyběhl na palubu, přeřízl krátké lano a Freja zajela zpět do vody a srovnala se.
- Snaefellsjokull z jihu
V Reykjaviku jsem zůstal několik dnů. V přístavu byla pračka a sušička a tak jsem vše vypral a usušil a nacpal do igelitových pytlů. Také jsem připravoval Freju na cestu zpět. Byla půlka srpna a já měl před sebou pořádný kus moře, abych se dostal zpět domů. Podle knih je vhodný čas pro plavby v severním Atlantiku do konce srpna. Potom se počasí stává nestabilní a bouře bývají silnější a častější. Na kotvišti u Reykjaviku jeden den foukal vítr o rychlosti čtyřiceti uzlů, a to jsem si přebral jako jasné znamení toho, že krátké severské léto končí. Prohlédl jsem tedy detailně loď, vyzkoušel obě bildge pumpy, všechny těžké věci zajistil, aby i v případě převrácení zůstaly na svém místě. Důkladně zkontroloval pevné lanoví, a jelikož jsem měl nějaké pochybnosti ohledně kování na stěžni, udělal jsem ze starého statického horolezeckého lana dva dodatečně zadoboční stěhy.
Ale ta první a nejdůležitější věc, kterou jsem v Reykjaviku udělal byla, že jsem kvůli silné bolesti vyhledal zubaře.
- Reykjavik
Poslední zástavkou na Islandu byly ostrovy Vesmannaeyjar. Chtěl jsem se tady trochu zdržet, ale předpověď ukazovala rozsáhlou tlakovou níži, která se měla asi za týden nasunout nad Faerské ostrovy a zřejmě by mi znemožnila bezpečné přistání. Mnoho jsem tedy neotálel a vyrazil opět na moře.
- Vesmannaeyjar
- Jižní pobřeží Islandu
Přeplavba na Faerské ostrovy trvala pět dní. Další předpověď byla příliš špatná, a tak jsem se rozhodl několik dnů počkat a přesunul se do malé vesničky Skálavík. Místní lidé byli velmi starostliví. Neustále mi říkali, že mám příliš malou loď pro velký oceán, že bych neměl plout sám. A taky, že už bych měl být dávno pryč, protože začal podzim a budou přicházet silné bouře. Přístav, lodě i budovy okolo byly v minulosti několikrát silně poničeny obrovskými vlnami za podzimních bouří.
- Opět Faerské ostrovy
- Skálavík
Dostal jsem aktuální almanach s atlasem proudů s velmi pěkně vyznačenými oblastmi proudových vln, ve kterém je mimo jiné i návod, jak naporcovat velrybu.
- Podle Bjarniho se s lovem během dvaceti let přestane, protože mladí nechtějí velrybí maso jíst kvůli obsahu rtuti
Těch několik dní jsem strávil opravami plachet a výlety po ostrově s Bjarnim, důchodcem žijícím vedle přístavu.
V den vyplutí foukal na moři sedmý stupeň Beauforta a i v přístavu byl velmi silný vítr. Čekal jsem do jedné hodiny odpoledne, kdy se na chvíli ztišil natolik, že jsem byl schopen odlepit Freju od betonového mola a dostat se na moře. Také se otáčel proud a strmé lámající se vlny, které jsem dopoledne pozoroval z přístavu dalekohledem, byly pryč.
- čas se rozloučit a vyplout
Ze západní strany Shetlandských ostrovů na východní jsem proplul opět skrz Yell Sound. Tentokrát za velmi husté mlhy a bez elektronické mapy v tabletu bych asi musel počkat na lepší podmínky.
Odpočinul jsem si v Burra Voe. Je to za každého počasí velmi dobře chráněná zátoka. Je tady i domeček ze záchody, sprchou, kuchyňkou, pračkou a kasičkou na dobrovolný příspěvek. Také lidé ve vesnici byli opět velmi vstřícní, až jsem se tady po chvíli cítil jako doma.
- Burra Voe
Dále jsem chtěl plout přímo na jih Norska. Po dvou měsících kdy jsem byl na moři téměř pořád sám, bylo najednou všude spousta lodí a plošin a dokonce jsem byl několikrát kontaktován přes VHF, abych si udržel dostatečný odstup od lodí tahajících kabely.
Kvůli provozu jsem se nemohl dostatečně vyspat, a tak jsem upravil kurz více na sever k ostrovu Rott, abych nestrávil na moři zbytečně mnoho nocí.
Pátého září jsem doplul do Norska a tady se také počasí zkazilo. Na ostrově Rott byla uvázaná ještě jedna loď. Starší německý pár, který se vracel z Lofot zpět domů. Varovali mě před jižním větrem o síle sedmého stupně Beauforta a sami se rozhodli počkat na lepší předpověď. V realitě ale několik mil za ostrovem začal vítr rychle sílit, až dosáhl 8-9 stupně ostře proti mě a vrátil mě zpět k ostrovu. Nepřipravil jsem loď na takovéto podmínky a v kajutě bylo jako po výbuchu. Na podlaze se válely hromady věcí v kalužích vody.
Následující dva dny byly úspěšnější a až varování bouří na VHF mě zahnalo do přístavu Sirevag, kde jsem zůstal šest dnů. Skoro na každý den hlásili varování osmého stupně od jihozápadu. Tím se stalo pobřeží návětrným a za těchto podmínek se na mnoha místech tvoří nebezpečné vlny, díky rychlému vzestupu dna.
- Sirevag
Dvakrát jsem se pokusil vyplout a dostat od pobřeží. Ale riziko, že mě vítr a vlny zaženou na útesy mě připadalo příliš vysoké, a tak jsem se vrátil zpět.
- Sirevag
Až šestý den byly podmínky příznivější. Vyplouvali jsme dvě lodě. Na druhé lodi byl Nor, který se také snažil dostat na jih, ale každý jsme zvolili jinou trasu. On se rozhodl plout dál od pobřeží, aby se vyhnul těm nejhorším vlnám. Já se rozhodl plout přímo, abych se dostal co nejdál a před setměním našel kotviště, jelikož v noci měla přijít další bouře. Setkali jsme se před východem slunce. Podali si ruce, popřáli si hodně štěstí a vypluli společně, abychom na sebe na začátku navzájem dohlédli.
Moře bylo daleko klidnější než předchozí dny a já jsem urazil 50 mil a před setměním našel chráněné místo kousek od jihozápadního výběžku Lindesness.
Zůstal jsem tady celý další den. Pršelo, byl velmi silný vítr. Následujícího rána jsem opět vyplul. Vítr se sice již umoudřil, ale na moři byli pořád šestimetrové vlny. Plul jsem se zadním větrem a sto mil do Skagenu jsem urazil za dvacet hodin.
Cestou na jih Kattegatem jsem křižoval, nebo plul ostře proti silnému větru, který se často pohyboval kolem sedmého a osmého stupně. Většinou bych v takových podmínkách už dal loď do driftu a počkal na zlepšení, ale předpověď na další dny ukazovala daleko horší počasí s poryvy i přes sedmdesát uzlů, a tak jsem plul na nadoraz a snažil se dostat co nejrychleji na jih.
Podle předpovědi měl být Oresund ušetřen toho nejsilnějšího větru, ale krátce po tom, co jsem minul Helsingor, západní vítr zesílil na osmý stupeň. Nechtěl jsem v takových podmínkách plout v úzkém a frekventovaném místě, a tak jsem loď co nejvíce vyostřil, abych se dostal k závětrnému břehu a zakotvil. O něco později, ale přišel černý mrak a všechno zahalil. Vítr velmi zesílil, déšť bodal do obličeje jako jehličky a otevřít oči proti větru bylo takřka nemožné. Freja se velmi nahnula a tak jsem povolil otěž hlavní plachty a vydal se ke stěžni, abych stáhl i ten bouřkový ref. Jenže tím jsme ztratili ostrost a otočili se bokem vlnám, které velmi zestrměli. Mrštilo to se mnou o stěžeň a trochu potlouklo. Jen jsem sledoval, jak se ráhno s plachtou a část kokpitu dostala pod hladinu, ale potom jsme se opět narovnali.
Tohle počasí netrvalo dlouho, ale já byl promočený, potlučený a měl jsem už všeho plné zuby. Doplul jsem co nejblíže břehu a zakotvil, asi v písku. Sundal si promočené oblečení, zalezl do spacáku a usnul.
Zbytek plavby do polské Trebieže už proběhl bez nějakých výrazných obtíží. Ale silný vítr se nás držel pořád. Dokonce i ve Štětínském zálivu na chvíli zesílil na sedmý stupeň.
V Trebieži stáli na molu dva lidé ze psem a mávnutím mi naznačili, že mi pomohou přistát. Představili se jako Standa, Eva a pes Bulli. Pozvali mě k sobě na loď Eternity, s kterou se právě vraceli z Karibiku. Standa otevřel rum a po několika panácích se mě zeptal, jestli bych o své plavbě nechtěl někde popovídat. Díky tomu jsem byl posléze pozván na setkání ČANY, a také na setkání jachtařů v Libštátě. Udělalo mi to radost a tak jsem pozvání přijal. Ale vystoupit a hovořit před davem lidí byla pro mě větší výzva, než plavba samotná.
- Plavba trvala tři a půl měsíce a dlouhá byla 3700 námořních mil.
- Loď na které jsem plul je Albin Vega 27 z roku 1973. Délka 8.25m a výtlak 2,3t.
