Já jsem byla letos v květnu na jachtě poprvé. Vlastně úplně náhodou. Kamarádce z party odpadl člověk a náhodou oslovila mě.
Lodě se mi vždycky líbily a touha po dobrodružství mi nedala zaváhat ani vteřinu. Dovolená se zařídila na poslední chvíli a peníze se taky nějak sehnaly.
14ti denní plavba proběhla na Jadranu, Bavaria 36 - Maja. Bylo to úžasný, nezapomenutelný. Skvělý lidi, překrásný zátoky, na požádání kapitán obstaral i delfíny.
Přijíždíme k moři, kapitánovi svítěj očíčka a po tísící odpovídá na dotazy "Jak se na tu loď vejdem?" a "Jsou tam žraloci?"
Poprvé v životě stojím na plachetnici. Procházím se po palubě a zkoumám co kde je. Na zvláštním kusu železa na přídi (kotva) nacházím ve vyschlém blátě přilepenou krásnou vroubkovanou mušli. Beru to jako dar od moře, že všechno dobře dopadne.
Dodnes jí nosím na krku pro štěstí.
Odplouváme ze Šibeniku, nejdříve kousek na jih (Hvar, Vis) a pak stočíme zpátky přes Žirje, Pašman, Iž, až na Molat kousek nad Zadarem. Každý den kotvení na jiném místě. Jedna noční plavba na motor a dvě noční hlídky kůli počasí. V Zadaru pak nádherná bouřka a úplně vodorovné blesky.
Adrenalin pro mě byly i okoloplující Jadrolinije. Co jejich kapitáni dovedou z toho jsem paf ještě teď.
Hned první den nám krásně foukalo, takže jsme měli možnost začít hned tím zajímavějším. Loď měla slušný náklon, my téměř všichni prvonámořníci, takže zážitek.
Za kormidlem jsme se vystřídali postupně všichni. Nicméně povinnému "fendru přes palubu" jsme jen vesele zamávali, kapitán byl na mrtvici. Po opadnutí první euforie posádky jsem se již o kormidlo nemusela dělit a prakticky jsem se od něj nehnula po celou plavbu. Celkově jsme napluli 325 NM. První den k večeru jsme si vyzkoušeli naše první křižování. Naučili jsme se co znamenají všechny ty zajímavý budíky. A pak už jsme se jen pohádali, jestli vějička ukazuje kam nebo odkud fouká. 
Kapitán se bavil. Další dny už jsme si celkem vystačili za kormidlem sami. Kapitán jen trochu frflal, že musí v podpalubí poslouchat hlášky typu: "Co myslíš, má ta loď přednost?", "Určitě né, a i kdyby, to projedem..."
První napínavý okamžik přišel, když jsme se blížili k plavebnímu kanálu k vodopádům Krka. Oči navrch hlavy z toho jak se kanál zužuje. Sotva stíhám hloubku u břehů, směr, okolní lodě,... Pod mostem uhýbám narychlo plachetnici, ale nějak mi nedošlo, že máme taky stěžeň. Naštěstí při snížení otáček byl kapitán velice rychle vzhůru. A velel kurz přímo na plachetnici... No, bylo mi docela horko. Ale dobře to dopadlo. Plavba kanálem byla pro mě dosti vyčerpávající. Provoz byl docela rušný. Lodě se předjížděly jedna za druhou. A já přeci jen ještě spíše odhaduju co si vlastně s lodí můžu dovolit. Takže následná pauza a koupání na volném prostoru mi přišlo velice vhod. Nutno podotknout, že k vodopádům jsme se nakonec nepodívali, neboť nejspíš jediní v historii jsme je hledali na přilehlých kopcích.
Prostě se nám nechtělo čekat na místní přívoz, který by nás tam dovezl, tak jsme se vydali hledat je po svých, zatímco kapitán zůstal na lodi. Směrové cedule buď byly mírně zavádějící, nebo určené pro auta... Po pětihodinové procházce, usmažení, vyčerpaní, jsme se potupně vrátili, zatímco kapitán se zlomil v pase smíchy. Podruhé už tam s náma ale odmítl jet. Nevím proč. Kormidlo převzala na zpáteční cestu kamarádka a já byla ráda, že konečně můžu padnout a trochu se prospat. V noci se většinou nikomu spát nechtělo a pivko se nestíhalo chladit...
Kapitán se rozhodne, že je nejvyšší čas podívat se na delfíny a udělat si tak další pomyslnou fajfku toho, co si navymýšlela posádka. (Ztroskotání nám nevím proč odmítl splnit.
) Nicméně slib bereme všichni s rezervou. Takže při prvním zvolání "Delfín..." nikdo nehne ani brvou a všichni dál podřimují. Kapitán se nedá "No krucinál, delfííín...." a zuřivě kamsi ukazuje. Posádka se na něho se zaujetím dívá, ale dál odpočívá. "Hm, čím jsem si zasloužil takovou důvěru..." brblá kapitán... Nakonec mi to přeci jen nedá a nakouknu. "A heleee fakt delfííín". Na to se zvedne i zbytek posádky. "Jsme čekali až nám to někdo potvrdí."
Nicméně delfín je silně nadsazené... Je to zatím jen puntík na obzoru. Připlouváme blíž. Puntíků začíná být postupně víc, ale zase rychle mizí... "Nemají rádi motor". Takže vypínáme motor a asi půl hodiny čekáme. Nic. Už ani ploutev. Ti praštěnější z nás se rozhodnou naskákat do člunu a k delfínům dopádlovat.
Dvě holky dokonce doplavat. Pádlujeme snad dva kilometry. Nic. Vzdáváme to. Kolem nás projely dva motoráky. Tak to už fakt nemá cenu. Ti už se neukážou. Kapitán nakopává motor a připlouvá pro nás ke člunu. Vystupujeme na palubu, zatímco holky pořád plavou směr Itálie. A najednou... co to nemáme před lodí? Asi dvacet metrů před lodí si hrají tři delfíni. Těsně před lodí zmizí, kolem lodi propluje ohromný "světlý flek" a delfíni se vynoří znovu deset metrů za lodí. Foťáky cvakají o stošest, kamera běží... Objevuje se celé hejno asi sto metrů od nás a pluje sem a tam. Fotíme a kocháme se. Dost dlouho. Dokud neprojede další motorák a delfíni poté zmizí definitivně do nenávratna. Vyzvedáváme holky, které mezi tím doplavaly docela daleko a z delfínů neviděly ani ploutev. 
Kapitán "odškrtává fajfku" a vzpomíná co, že jsme to chtěli dál... Aha, bouřku. No uvidíme...
Už se mi celkem dařilo plánovat trasu podle mapy od vyplutí do cíle, takže pokud se nedělo nic mimořádného, kapitán si jen objednal kam ho máme dopravit. Plujeme na plachty, celkem příjemný vítr. Možná půlmetrové vlny. Po několika hodinách se ale vítr začíná stáčet. Takhle nás to vynese akorát na útesy. Jdeme se dovolit o křižování. Poprvé bez dozoru. Přehazujeme plachty, všechno na jedničku, jsme bezvadně sehraní. Kapitánovi to ale přeci jen nedá a vyleze se podívat na palubu na výsledek. Znovu se zlomí v pase smíchy. "Výborně, takhle pokračujte a do večera jsme tam, odkud jsme vypluli..." A zase zalejzá ulehnout. Přesně v tu chvíli začalo ale zase krásně foukat, tak jak jsme potřebovali, takže přehození zpátky a již hladké doplutí do cíle. Vyvázání na bójku. A další společensky náročný večer. Po odpadnutí všech kromě mě a kamaráda, asi ve tři ráno laborujeme nad hvězdama, která by tak mohla být která. Styl dialogu: "Co myslíš, je támhleto malej vůz nebo není...? Je to nějaký šišatý. Nemá ten oj být na druhou stranu?" Asi po půl hodině vylejzá opět mírně se chichotající kapitán a podává mi otočnou astro mapu. No jo, ale v noci, jen se super šajnící čelovkou... Minutu svítím do mapy a snažím se zapamatovat kde co je. Pak dvě minuty mžourání na oblohu, než vůbec začne být něco vidět. Mezitím zjišťuju, že loď se otočila a já vím zas kulový.
Zkrátím to, našli jsme akorát nohu Pastýře.
Další povinná zastávka je kůli fotbalu a očekávané bouřce na Zadaru. Kdo tam byl ví... Veliký přístav. My mírně váháme kam to píchnem. Motáme se s lodí. Trochu už začíná foukat. Kapitán za kormidlem začíná být mírně nervózní. Nakonec se rozhodne pro úzké místo mezi dvěma loděmi. Začíná nás prohánět, skoro křičí... lana, odrážet, vyskakovat na břeh, vyvazovat, honem... Konečně je po všem a ze všech spadne stres. Tohle přistání opravdu šponovalo nervy. Odpočíváme na palubě, zatímco během chvilky o dvě místa dál přistává s lodí blondýnka ladně podávajíc lano pánovi na molu. Otočili jsme se na kapitána "Asi vyměníme nejslabší článek...". Řekla bych, že v tu chvilku trošku zrůžověl.
Na poslední plavbu si na nás moře nachystalo krásný metrový vlny. Kapitán chvíli váhá, ale nakonec mi předává kormidlo, s tím, že možná občas proběhne nějaká hektická akce, tak ať se připravím... Nakonec ale jen sedí na palubě, loď udržím v pohodě v kurzu... Porývek, neporývek... Plachty máme dobře seřízené... Z nedostatku činnosti navrhne, že udělá kafe. Jen co ale vystrčí hrníčky na palubu chloustne nám na loď největší vlna za celou plavbu. Na dně hrníčků zbyla jen troška slané kávy. Kamarád hledící na něj s ledovým klidem opáčil "Dík, já si asi nedám". Takže kapča to vzdal a šel zalehnout s tím, že kdyby něco... Mezi tím se vlny ještě trošku zvedly a mě se podařilo dvakrát vyklopit z pohovky pod stůl druhého kamaráda. Měl dar vždycky si lehnout na tu vyvýšenou stranu lodi.
V tu dobu už fičelo celkem slušně. Stahujeme plachty a zapínáme motor. Nejsilnější vítr jsme naměřili 42 uzlů. Ruce lehce přimrzlý a přisolený ke kormidlu. Všichni skrz naskrz promočení od neustávající spršky vln. Loď tancuje na vlnách. Vždycky hup na zadní a šílená šupa z výšky přídí do vody, a znova a znova... Až se divím, že to loď vydrží. Vyhýbám se jedněm z posledních majáků, blížíme se k poslední volné ploše před plavebním kanálem vedoucím do Šibeniku. Kapitán přebírá řízení. Skoro jsem se kormidla nemohla pustit. Kapitán při pohledu na moje černě opálené, ale bíle prosolené, scvrklé ruce prohlásil "80ti letá stařena" a kamarád dodal "jo, ale dvacet let po smrti". Já bych spíš řekla balzamovaná mumie. Ale budiž... Vítr se mírně zklidňuje. Plavba dál probíhá monotónně hladce, šikmo zezadu se k nám ale blíží loď velikosti baráku. Už je docela blízko. Začíná nás předjíždět. Už na ní nervózně prstíčkem ukazujeme. Kapitán nic, hledí zasněně dopředu. Loď vletí před nás, kapitán se jen chytne za srdce "Ty krrrrávo já se lek". My všichni záchvat smíchu. V kolizním kurzu zjevně nejsme. Ač vzdálenost na tři vlny nevypadá sympaticky. A kapitán pro jistotu stáčí kormidlo na stranu.
Do Šibeniku už doplouváme hladce. Balíme a loučíme se s Majou, nejúžasnější lodičkou, která nás spolehlivě dovezla kam měla. Kapitán přidává pochvalu, že mám pro řízení a čtení vody cit.
Následující týdny žiju v jiném světě, v noci sny zásadně o moři. V polospánku chodím kontrolovat palubu, zaplavat si...
Kontaktuju posádku, ale ti už se zjevně všichni vrátili do reality a jachta byla prostě jedna z mnoha dovolených. Mě si moře omotalo kolem prstu. Zkusila jsem počkat měsíc, jestli euforie a závislost na moři odezní. Nestalo se. Objednala jsem si tedy hromadu knížek od navigací, přes nejrůznější přeplavby až po návody jak na lodi nezemřít a co nejméně překážet. Objevila jsem tyhle úžasné stránky, za které moderátorům i všem přispívajícím moooc děkuju!!!
Doufám že tady najdu kamarády. Moc ráda bych se zkontaktovala s někým kdo by mi pomohl v začátcích s nejzákladnějšími znalostmi. Knížky jsou fajn, ale není nad to moct si o zážitcích a zkušenostech popovídat na živo.
Nebo alespoň napsat...
Moře mě lapilo. Jedna plavba za rok je pro mě silně nedostačující. Nejraději bych se tam přestěhovala.
Přihlásila jsem se na další dvě plavby. Na 1 týdenní odplouvám za týden. A na další dvoutýdenní za dva měsíce. Pomalinku se rozkoukávám a začínám pošilhávat po "chorvatské tramvajence".
Budu ráda, když mě přijmete mezi sebe.
Děkuju, mějte se krásně a stopu pod kýlem.
Srdečně zdraví Lenka*
, doufám, že z další plavby zase podáš hlášení..... 
....
.