Přidám se k těm, co píšou denník s údaji co hodinu (nebo dvě, podle oblasti a četnosti manévrů), vynášíme do map, používáme všechny dostupné navigační pomůcky, koukáme do plotru a čteme všechny piloty a průvodce

.
Není to žádná práce navíc, co jiného taky chcete dělat na lodi (pokud člověk nepluje sám).
A protože jsem jeden z těch poctivců, co respektují zákony, tak jak je to jednou takhle dáno, že se kvůli bezpečí i jiných lodí musí dodržovat napsané pravidla, tak to dělat budu. Neubude ze mne

. Ani na dovolené.
Nicméně taky mám pár poučných zážitků z plaveb

(a protože jsem nebyla kapitán, tak se nebudu příliš v tom nimrat, jako v reportáži Dámská jízda…).
1) sice se o TOM slyšelo, ale se na TO pak jaksi zapomnělo (nebo co) – písek a vlny.
Situace - před další plavbou, kdy víte, že se minimálně 2 dny nedostanete k benzině a nafty je už míň, vás obchází vidina, že bez ní zůstanete.
Uvidíte malou marínu, za silnicí benzinu, pěkné, bytelné vlnolamy, uvnitř schované před větrem a vlnami jachty i větší, než je ta vaše, pilot udává hloubku jakou potřebujete, no prostě vše vypadá v pohodě. Vplouváte, vlny vás ženou na ten další vlnolam, vjezd je docela vysoký, ale úzký, a nahoře stojí nějací lidé a mávají (tomu jsme měli věnovat asi víc pozornosti – oni totiž mávali, ať tam nezajíždíme). A protože nepříjemně v těch vlnách splouváte, tak trochu přidáte a …. najednou loď stojí a vy dál pokračujete na příď. Prostě se tam trochu „navlnilo“ dno a tam, kde byla bezpečná hloubka je najednou trochu mělko.
Výborná zkušenost, protože tohle se může stát kdykoliv komukoliv a pak je důležité vědět, jak z toho ven.
Trochu mi bylo ouzko, protože naklánění a couvání bylo v úzkém a vysokém vjezdu, ale za minutu jsme byli volní a výsadek pro naftu pak probíhal za zcela jiných, veselých podmínek.
Dodatek – za námi plula větší jachta s německou vlajkou (která nás párkrát za den při křižování překvapila pokusy kontaktovat naše borty v lehce závodním stylu), s kurzem na nájezd do maríny. Kapitán jim kolegiálně zahlásil do rádia situaci ve vjezdu a loď, bez poděkování, nebo alespoň zabučení do rádia, odklonila a odplula. Ale alespoň měli rádio správně zapnuté.
2) přílivová oblast Bretaň – proudy a vybójkované vjezdy.
Nikdo vám na kurzu v Hr neřekne, jak veselé je vést loď v bójemi určeném kanálu, když vámi cloumá boční proud (a velký, třeba 5-6 uzlů). Nejen, že máte pocit, že je to moc úzké, ještě musíte zvládnout plout zrovna tak rychle, aby vás to nestáhlo na mělčiny (kamenité) a přitom jste nechali dost místa pro další lodě. Sledovat, zda jste opravdu v kanálu - nezdá se to, ale ty bóje jsou od sebe dál a vám se brzy může stát, že v tom cikcak klikatícím se kanálu míříte na bóji o kus dál (jakože si „říznete“ zatáčku).
Zde mě kapitán pověřil dělat dohled na kormidelníka (prostě občas hodit po něm oko a koukat na budíky, zda je vše ok). Tak hážu střídavě jedno oko na kormidelníka, jedno na budíky a pak před příď, a pak na pravobok a zde se projevilo, proč se na lodi řve a dává jasné a krátké příkazy. Mé „ééé, prosím Tě, nejeď tak moc blízko té bóje, tu si stejně domů nevezmeš…“ skončilo ještě dřív prudkým zpomalením, nehezkým zvukem a zamrzlými pohledy. Ty plovoucí bóje na řetězech sice nad vodou vypadají docela subtilně, ale pod vodou se jim na základny a řetězy nanesli noví obyvatelé a neuvěřitelně zvětšili jejich rozměr. Škrábanec byl menší, než jsme čekali, a loď jich měla víc, tak jsme asi nebyli první šikulové.
Podotýkám, že tyto události byly zaneseny jak do lodních denníků osobních, tak do těch, co patří k lodím, aby další posádky věděli, kde, co, jak a za jakých podmínek se stalo

.