Protože jsem se po mnoha a mnoha letech vrátil k závodnímu jachtingu, pořídil si loď a vznikla potřeba ji na něčem vozit, vrhnul jsem se tedy do stavby malého, nebržděného přívěsu do 750 kg.
Dotazem na dopravním odboru jsem zjistil, že to lze. Dozvídám se, že je třeba (samozřejmě) požádat, dodat nákres, použít homologovanou nápravu, spojovací zařízení, světla, kopii průkazu svářeče, zvážit.
Sednul jsem k PC (bylo mi blbý kreslit nákres rukou) a vytvořil třípohledový výkres přívěsu, sesmolil krátký popis a vyrazil na úřad do Prahy.
Překvapení první:
Předkládám, co jsem vytvořil a na otázku zda to takto stačí, slyším: „ nestačí, nemáte homologační listy.“ „Ale ty mi nikdo nedá, dokud věci nekoupím“ (dotazoval jsem se u obchodníka). „to vím“ opáčil úředník. Znejistěl jsem. Proč je po mě chce, když to nemá logiku. Povídám tedy: „předpokládal jsem, že postup je: požádám o stavbu, po povolení koupím věci, dostanu homologační listy a poté je dokládám na STK a u Vás pro vydání TP. Přece napřed nekoupím nápravu a vy mi potom neschválíte stavbu.“ – argumentuji.
Krátké úřednické zamyšlení a slyším: „ to by šlo. Přijďte si za hodinu“.
V duchu lapám po dechu, čekal jsem - do 30 ti dnů vám přijde vyrozumění – a já přitom fakt za tu hodinu dávám do tašky povolení stavby.
Vlastní stavba je celkem nezajímavá. Vezmete pár jeklů, nařežete, posvařujete, natřete a za pár dnů zkoušíte, jestli blinkry blikají, stěrače stíra – aha, ty tam vlastně nejsou…
A protože potřebuji vyjet asi za dvacet dní, říkám si, dost času na úředníka.
Volám na STK a první zádrhel – technik má dovolenou. (prohlídku může dělat jen dovozový, ne každý technik, dozvídám se). Týden uběhl jak voda, volám opět a dozvídám se stejnou odpověď. To už jsem znervózněl. Příští středu potřebuji jet! Ptám se tedy, jestli mi v pondělí stk udělají. Že prý ano. Bleskne mi hlavou – pondělí stk, úterý úředník, středa tradá na závody. Tak jsem si to nalinkoval.
Druhý zádrhel – v pondělí technika volám a dozvídám se, že čas má nejdříve ve středu. Poleje mne horko, v duchu překopávám itinerář na tři v jednom (stk, úředník, odjezd) a tlačím tepovou frekvenci k normálu.
Středa ráno Benešov STK: platím, dávám technikovi dokumentaci a jdeme k vozíku. Listuje, prohlíží a povídá: „kde máte vyražené VIN?“ „Tam je příkaz, k jeho vyražení“ ukazuji na papíry. „Ale my čísla nerazíme“. Horší než rána boxerkou. „To budete muset do Horoměřic, kde máte určené stk k vyražení“. Cítím blízkost knockoutu „Ale já se s úředníkem dohodl, že mohu i k vám“ zvedám slabou pravačku k oddálení pohromy. Představa cesty přes celou Prahu s vozíkem bez RZ a hlavně časový skluz, mě zvedá k obraně i levačku. Krátká komunikace, vstřícnost technika, vyražené vin v sousedním servisu, doklad o stk. To byly následující tři hodiny.
Překvapení druhé:
S dokladem v ruce, zkušeností, že papír lze vystavit okamžitě, uháním do Prahy.
Trefuji se do přestávky na oběd. Jak jinak, spěchám přece. Jsem ale v klidu, do 17 hodin daleko, to se mě musí povést. 12:30 dávám úředníkovi žádost, homolog. list k nápravě, doklad o stk..,krátká debata o chybějícím homolog. listu spojovacího zařízení (opravdu nemusí být, když je na něm vyražená homologační značka, uznal..)
Je na Vás nějaký telefon? Diktuji jej a v duchu stále ještě ohromen výrokem z první návštěvy – přijďte si za hodinu – čekám stejnou větu. Slyším: „ my se vám tak do týdne ozveme“. Rána jak palicí! Dneska odjíždím na Mistrovství. Vozík bez čísel. Špatné.
„Doufal jsem, že to dneska bude, potřebuji zítra odjet…“ říkám ani ne nahlas, spíš jen smutné konstatování pro sebe. „ Ale my na to máme 30 dní, to víte je to schvalovací proces“. Ani se nesnažím přemlouvat – „schvalovací proces“ mě dostal do kolen, s tím jsem nepočítal. Odcházím a celou hodinu co jedu domů přemýšlím, jestli dát všanc řidičák na půl roku do čistírny a risknout cestu bez RZ.
Překvapení třetí:
14:30 – zvoní telefon, otráveně zvedán neznámé číslo: „Tady odbor dopravy, máte to tady připravený, jsme tu do pěti hodin“ Valím oči, zástava dechu... „ A to jako všechno ..“. „ Ne, pro značku si musíte na registr vozidel, ale tam jsou taky do pěti...“
Jedu.. Nadšení ale kalí slovo registr – neslyšel jsem na něj za poslední tři týdny žádnou chválu.
Přebírám techničák a ze strojku tahám číslo na registr vozidel. Jsou čtyři hodiny. Po půl hoďce cpu do okýnka přepážky všechny papíry a při slovech „dneska jsem to musela desetkrát restartovat“, která paní za přepážkou prohodila ke své kolegyni, se tiše modlím –„ registráčku, programáčku, vydrž.. nepadej..“
Je za deset minut pět, mám značku na vozík, ušetřených půl roku bez řidičáku a hlavně neskutečnej pocit, že to JDE. Že úřednická mašinérie funguje sama od sebe lidsky.
Tímto chci poděkovat všem zúčastněným a věřit, že adrenalin s dobrým koncem bude i příště..
.
