Jak to bylo dál...
Je 27. února, sedíme ve žlutém autobusu Praha, Paříž. Zima jako v Rusku. Zaraženě mlčíme. Nechce se nám zpátky. Na souši je život přece jen snažší. Práci jsme našli okamžitě po příjezdu do Čech. Já prodával na Vánočních trzích v Karlových Varech laserem vyřezávané, překližkové kýče. Jurga zase minerály v obchodě, dvacet metrů od mého stánku. Vydrželo jí to čtrnáct dní. Po víkendu šla do práce a obchod nikde. Minerály, regály, lidi, zkrátka úplně všechno zmizelo. Vylezl Veitnamec a "Beš pič. Nyc nený.", a tak byla se mnou ve stánku. Bylo to dobře, protože kýče šly neuvěřitelně na odbyt. Vĕtšina té krásy pak odletěla do Moskvy. Navíc byla okolo nás moc dobrá parta stánkařů. Po Vánocích jsme to doklepali na horách. Jurga jako servírka a já v půjčovně lyží.
Autobus nás vyklopil na obyčejné zastávce, někde v centru Paříže. Přes bulvár vidím stanici metra. Teď už jen přepravit šest tašek a dva obrovsky těžké batohy, přes šest dopravních pásů plných aut a ještě asi padesát metrů pod zem. Příjezdem prvního vlaku metra se vynořil problém. Otevření dveří trvá jen pár vteřin. Nebyla vůbec šance naši bagáž naložit. Navršili jsme tašky a batohy na vysokou hromadu a čekali, až dveře soupravy zastaví u té hromady. Potom jsme tu věž rukama nohama převrátili do vagónu. Měli jsme pak ještě možnost tuto operaci dokonale procvičit, protože jsme napoprvé vlakové nádraží přejeli.
Jízda vlakem ve Francii je velmi příjemný zážitek. Ticho, teplo, vůně, internet a hlavně žádné drncání a škubání. Jen aerodynamické rány při průjezdu tunelů a nadjezdů jsou nepříjemné. On ten vláček sviští rychlostí přes 200 km/h. Trochu jsme vyděsili mladou, velmi hezkou průvodčí, když jsme na ni vytáhli jízdenky. Překvapeně se usmála, povytáhla obočí a aniž se jízdenek rukavičkami dotkla, zmizela ve služebních dveřích. Do Vernonu, kde zimuje naše loďka, to máme 120 km. Je to první zastávka a tak jsme tam asi za půl hodiny. Potom ještě z nádraží do maríny autobusem. Máme toho plné zuby. Ty batohy nás zničily. Barča je celá od říčního bahna, ale jinak v pořádku. Angličan Peter, je na tom zdravotně špatně a nepamatuje si nás. Jeho třicetimetrová "Naomi" chránila naší Barču celou zimu před plovoucími stromy. popelnicemi a bůhví čím ještě. Je večer a tak jdeme spát.
Probouzíme se brzy ráno po dvanácté hodině. Je krásný slunečný den. Teplota okolo dvaceti stupňů. Přichází Vincent s kapitánem maríny. Platíme domluvených 200 euro. Kapitán je očividně překvapen a jako premii získáváme 14 dnů navíc. Řeka je ještě rozvodněná a tak jsme rádi. Navíc nám vytáhnou Barču na břeh. Musím zjistit co to rachotí u lodního šroubu. Naštěstí je to jen uvolněná spojka mezi motorem a hřídelí šroubu. Užíváme si krásného počasí a čekáme až opadne voda. Jurga uklízí loď, hlavně leští kuchyň. Já sháním naftu a plyn. S naftou problém není. Dokonce se dá koupit levně od loďařů. Plyn je však problém. Na benzínkách se sice prodává, ale každá pumpa má bomby od jiné firmy a v jiném městě ji nevymění. Navíc chtějí zálohu okolo 100 euro, což je na nás hodně. U firmy Avia s překvapením zjišťuji, že chtějí jen 1 euro jako zálohu, což je fajn, jenže to má háček. Avia se ve Francii takřka nevyskytuje, takže potíže s plynem budou neustále.
Voda se vrátila do koryta, proud už není tak silný a tak po deseti dnech vyrážíme. Jakmile jsme vpluli do hlavního proudu je jasné, že jsme to zbytečně uspěchali. GPSka ukazuje rychlost, nebo spíše pomalost 4 km za hodinu. Vracet se nám už nechce a tak se ploužíme dál. Řeka je nepříjemná. Břehy zabahněné, všude plasty, stromy bez listů, voda černohnědá. Obzvláště zdymadla jsou brrrr. Obrovské, dvěstěmetrové nádrže jsou pokryté bahnem. Protože plujeme proti proudu, vplouváme do vypuštěných zdymadel a musím šplhat patnáct až třicet metrů po kluzkém žebříku nahoru a zase zpátky. Druhá možnost je převěšovat kotevní lana se stoupající vodou. Tento způsob je však dost nebezpečný. Voda při napouštění nádrže vytváří celkem silný proud a nákladní lodě si pomáhají motorem. Dohromady je to dost mazec. Jurga musí držet loď motorem na místě a u stěny. Já vylezu uvázat lana a pak oba zkracujeme. Zdoláváme několik zdymadel a blíží se večer. Musíme se někde uvázat. Nikde nic, jen regulované břehy. Studuju mapu a tři kilometry před námi je velké jezero propojené s řekou. Je už skoro tma já se v silném proudu trefuji dvoumetrovým průjezdem do jezera. Vážeme se k prázdným pontonům. Jurga jde připravit večeři a tak nahazuji malou, obyčejnou třpytku, kousek od břehu. Bum, rána do prutu. Vyskakuje velká štika. Pereme se čtyřicet minut, protože mám velmi tenký vlasec. Vítězím! Měří přes osmdesát centimetrů. Zkouším nahodit ještě jednou, už za úplné tmy a opět rána do prutu a opět táhnu něco velkého. Tentokrát to netrvá tak dlouho a je to candát 75 cm. Ňam. Sežerem tu hromadu masa za dva dny. Třetí den přichází majitel pontonů a oznamuje nám, že ještě nezačala sezona a on nemá pojištění. Musíme tedy zítra vypadnout. Líbí se nám tady, ale stejně musíme dál. Voda za tři dny znatelně zpomalila. Ráno zvedáme kotvy. Spíše tedy odvazujeme lana. Před námi je Paříž a těšíme se na ni. Jako vždy však nevíme co nás čeká a kde budeme nocovat. Maríny sice nejsou nějak předražené, ale i čtrnáct euro za noc znamená, že budeme každý den o čtrnáct euro lehčí. Paříž je vzdušnou čarou jen kousek. Siena se však v obrovských ramenech klikatí, takže plujeme půl dne doleva, potom půl dne doprava a jsme skoro na stejném místě. Nám to ale nevadí. Je krásné počasí a nikam nespěcháme.
Z Irska do Chorvátska bez peněz 18
Paříž
Denně urazíme tak třicet kilometrů. Víc to nejde, obzvláště když musíme zdolat zdymadlo. Na mapě pak odečtu, že jsme zase o tři kilometry blíž u Paříže. Dokonce jsme ji už několikrát zahlédli. Provoz na řece houstne. Většinou obrovské nákladní lodě. Musel jsem vyrobit zpětné zrdcádko, protože zezadu nejsou slyšet a tlačí několik desítek metrů před sebou velkou vlnu. Když to vyjde a potkáme se ještě s lodí v protisměru, lítají knedlíky z talíře o kafi nemluvě. Řeka je ještě široká a tak mě napadá otestovat našeho přítele autopilota. Kupodivu je použitelný. Tolerance plus mínus jeden metr je dostatečná. Jen mosty a vedení vysokého napětí nemá rád. To se totálně zblázní, takže ho musíme hlídat. Je to vlastně poprvé kdy nám funguje kompletně všechna technika dohromady. Hloubkoměr, rycholoměr, echolot, gps, notebook, vysílačka, meteostanice, radio, dokonce ani měnič nic nevyvádí. Zkrátka paráda. Máme i usb televizi a chytáme v okolí měst okolo dvaceti programů. Bohužel jen ve francouzštině, ale můžeme alespoň sledovat hejbací obrázky a sport. Tomu rozumíme i bez francouzštiny.
Dny jsou ještě krátké a tak už po čtvrté hodině pátráme kde se uvázat. Možností je méně a méně. Břehy regulované a vysoké. Kde by to šlo tak už něco přivázaného je. Kupodivu se však na poslední chvíli vždy nějaké místo najde.
Konečně se Paříž začala zvětšovat. Řeka se však začala zužovat a protiproud tím pádem zrychlovat. Už vidíme i Eifelovku. Moc času na kochání, ale není. Po vodě pluje všechno co jsem kdy viděl a ještě mnohem víc. Chtěli bychom pochopitelně zakotvit co nejvíce v centru. Nikde však ani centimetr volný. Na vhodných místech jsou většinou luxusní plovoucí domy. Eifelovka už je za námi a přímo naproti Notre damu je uplně prázdé kotviště. Vážeme se a když se do večera nic neděje hurá do města. Čtyři dny do noci se procházíme a líbí se nám tady stále více. Obzvláště večer. Je krásné počasí. Všechno začíná kvést. Kavárny, památky, ale třeba i "Most umění" má své zvláštní pařížské kouzlo. Zábradlí plné zámečků lásky. Večer je plný sedící mládeže, smějí se, líbají a popíjejí vínko. Přestože jsme několikanásobně starší zvou nás na sklenku. Když vyrážíme na potulky musíme přez městský park. Dnes je neděle a park je nezvykle plný lidí. V neděli se ve Francii obvyle demonstruje. Na to jsme si už zvykli. Jenže nevidíme žádné transparenty, žádné megafony. Jdeme zjistit co se to děje. Je tu neuvěřitelná směs národů a ras z celé zeměkoule. Začínáme rozeznávat detaily. Výdejní stoly, příbory, misky, seřazené dodávky s velkým červeným srdcem. Jasně je to polévka zdarma. Jenže nikdo okolo jako bezdomovec nevypadá. Všichni čistí, moderně oblečení veselí, mladí i staří. Ne že bychom měli hlad, ale zvědavost nám nedá. Bereme příbory a misku. Jurga se odvážila první. "Ne, ne madam, tady vydáváme deserty. Musíte k prvnímu stolu na předkrm." Velmi příjemná slečna okamžitĕ poznala, že s francouzštinou nepochodí a spustila hned angličtinu. Předkrm, tři druhy polévek, tři hlavní chody, desert a kafe nebo čaj a žádné vyptávání ani dotazníky. Kousek od nás slyšíme češtinu. Skupinka mladých se láduje a něčemu chechtá. Jdeme si pro informace. Dozvídáme se, že je to zcela normální a v každém větším městě. Chodí sem ti co nemají z nějakého důvodu dost penĕz, ale i lidi na procházce co jdou okolo si někdy dají. Ochutnáváme od všeho trochu a je to všechno moc dobré. Žádné společné stravování. To by u nás asi nefungovalo. Když se vrátíme k lodi, přijíždí říční policie a je jasné, že naše dny v Paříži jsou sečteny. Ráno musíme vypadnout, protože společnost, které patří přístaviště zahajuje sezónu. Žádné rozčilování, vyhrožování nebo pokutování jen velmi slušné oznámení. Takže sbohem Paříž.
