Tak tedy první etapa:
V neděli 20. července po třetí hodině odpoledne vyplouvám ze Svinoústí na první etapu. Chci se dostat do některé mariny na jižním konci Oresundu, abych další den vyrážel do téhle plavebně i navigačně komplikovanější úžiny za světla a odpočatý.
Celní odbavení ve Svinoústí probíhá, jako i loni, dost legračně. Letos jsem jim na kanále 12 zavolal, že pluju sám a nechce se mi u nich stavět, a oni řekli, že nemusím. Celník mi zamával rukou z okna.
Mimochodem, tohle bylo jediné odbavení, které jsem za celou plavbu zažil.
Po vyplutí na moře překřížím plavební trasu trajektů a nákladních lodí – do Svinoústí a Štětína jich jezdí spousta –, poodjedu kousek dál, postavím plachty, uklidím fendry a vyvazovací lana a vypínám motor.
Fouká tak 2 Bf od SW. Na obloze je několik řad mraků, které přicházejí od západu. Ve větší výšce je asi vítr trochu stočený. Zajímavé je, že mezi řadami mraků, v mezerách dlouhých 3 až 5 mil fouká ona dvojka. Když vjedu pod okraj mraku, stále dvojka, pod středem mraku – dvojka, v druhé polovině mraku až k okraji a kousek za něj 4 až 5. Takhle poskakuji až do večera.
Postupně se zatahuje a vítr se stává pravidejnějším – tak kolem čtyřky. Protože ho mám v podstatě z boku, jede to krásně 5 až 6 uzlů, ale musím pořád sedět u kormidla. V první polovině noci proplouvám pár mil od ostrůvku Greifswalder Oie (snad to píšu správně), který je v ústí Greifswaldské zátoky, oblíbeného terénu českých jachtařů za komunizmu.
Na ostrůvku je maják, který mi pěkně ukazuje, jak rychle postupuji. Celý zbytek noci je stejný: asi 4 Bf, bočák, zataženo bez deště. Až na ospalost se jede dobře.
Když se rozednívá, právě míjím výběžek Rujány, kde je Sasnitz. Tam jsem byl před dvěma lety a docela mě láká tam přistát a vyspat se. Pokušení překonám, za což jsem odměměn tím, že se trochu vyčasí, a o něco později krásným pohledem na monumentální útesy Kapu Arkona.
Když vypluju zpoza Rujány na otevřené moře, vlny začnou narůstat. O hodinu později jsou asi třímetrové. To není nic hrozného – ani se nezalamují (většinou
–, ale můj kurz je rovnoběžný s jejich hřebeny. Znamená to známý slalom: při stoupání po svahu vlny vyostřit, při sjezdu dolů odpadnout. Plachtění krástné, ale také slušný tělocvik.
Později se vlny trochu zmenší, ale zatáhne se a začne pršet. Nepromokavý oděv, který mi tak dobře posloužil v noci proti chladu, se osvědčuje i teď. (Až asi o dva týdny později, když mi nezbedná vlna v Severním moři naplní celý kokpit, trochu vody se dostane i pod oblek. Ovšem pouze nezapnutým otvorem u krku. Bunda, kalhoty i holinky vydržely. Jedna holinka kapitulovala později, když jsem klopýtl na palubě při spouštění kosatky při 5 až 6 Bf a noha se pod relingem až po koleno dostala do vody.)
Odpoledne zažívám zajímavý úkaz, který by ale při silnějším větru byl nebezpečný: Zataženo, déšť, vítr NW 4 až 5 Bf. Doslova v jednom okamžiku vítr přeskočí o asi 150°, takže co byl předobočák, teď je zaďák. Ráhno přeletí, trochu se mi ho podaří zbrzdit rukou za otěž. Není to ale osamocený poryv – z nového směru fouká asi 40 minut. Pak se vítr pomaleji vrátí do původního směru.
S mapou při ruce probírám přístavy, ve kterých bych mohl přistát. V Oresundu jsou jich spousty, ale mě se nechce vplouvat do téhle frekventované vodní cesty v pozdním odpoledni. Uvažuji o dánském Koge, ale tam bych se asi nedostal za světla, takže nakonec zvítězí Rodvik. Je totiž nejblíž.
Před přístavem přestává pršet, takže plachty spuštím už za svitu slunce. Přístav je hodně plný, takže v marině kroužím a hledám slušné místo. Nechce se mi vyvazovat se bokem k další lodi, což je tu v případě přeplněnosti běžné. (Možná i na Jadranu, ale to neznám.
Nakonec nacházím nábřeží, které vypadá jako rybářské, ale nikdo neprotestuje, když u něj bokem přistávám. Vedle vykládá rybář svůj skromný úlovek. Když mu řeknu, že jinde není místo, a odtahuji loď tak, aby se mu lépe odjíždělo, říká, že je to OK a velice zručně vymanévruje. Pak přichází harbour master a jediné, co kromě ceny za postoj říká je, že mi tam okoloplující lodi budou dělat vlny, což se ale neděje.
Konečně odpočinek!
Etapa trvala 28 hodin, délku si z hlavy nepamatuji – odměřte si to na mapě.
Ještě pár údajů o lodi:
Typ Halcyon 27, takže délka 823 cm, šířka 234 cm (!), práce s plachtami je poctivá ruční – žádný rolfok, žádný lazyjack, žádné ovládání z kokpitu. Ono je to jasné – byla postavena firmou Offshore Yachts Ltd., England v roce 1969. Je ale ve velmi dobrém stavu (až na motor, jak se ukázalo později) a má velmi dobré plavenbní vlastnosti.
No, až na to, že kvůli své štíhlosti je hodně měkká – houpe se při každé vlnce. Na druhé straně jsou takové lodi bezpečné – jsou schopny se narovnat při daleko větším úhlu náklonu než moderní „široké kachny“. V jedné knížce jsem četl, že u takových štíhlých lodí je takovým mezním úhlem náklonu třeba 140° až 160°. Bachratky jsou rády, když to dotáhnou na 110°– 120°. Já vím, ani takový náklon není právě malý, ale jde o to, že když se loď v bouři dostane bokem k zalamující se vlně, štíhlá se narovná, i když jí chvíli kouká kýl z vody. (Nemusíte mě upozorňovat, že se loď nemá dostat bokem k zalamujícím se vlnám – občas to nejde dodržet.)
Jo, a jmenuje se Easy.
P.S. Vyfotil jsem mapu jižního vjezdu do Oresundu. Je z doby před dostavením mostu z Kodaně do Malmo.
alffa
Loď AHOJ ............ alffa
Jestli myvas lod tam nekde v okoli muzem jako sranda ten zavod udelat nekdy ?
