V tomto svém příspěvku, bych se s vámi chtěl podělit o pár zážitků a postřehů z naší návštěvy venezuelské Isla Margarity.
Začátkem letošního února jsme se vydali na plavbu z Martiniku na Trinidad. Cílem byl tradiční karneval. Původní plán byl, že po karnevalu se vrátíme zpět na Martinik. Naše posádka však vyjádřila přání, plout na Isla Margaritu, s tím, že budou odlétat z Caracasu. Na tomto ostrově jsem ještě nebyl a tak jsem souhlasil. A začal jsem zjišťovat od svých kamarádů, kteří tu již byli, informace. V podstatě všichni říkali totéž: nejezdi! Hlavním důvodem byla současná politická situace a s tím spojený velký nárůst kriminality. Sám jsem před časem četl, že tam zastřelili německý pár na jejich jachtě a moji čeští přátelé mi vyprávěli jejich zážitek z Porlamare, kdy večer moje kamarádka vycházela ze salonu do kokpitu a najednou měla u hlavy pistoli. Začala strašně ječet, útočníci zpanikařili a utekli. Naštěstí se to obešlo bez zranění. Od té doby se zařekli, že tam už nikdy nejedou. Jeden z dalších důvodu byl, že zpáteční cesta je hodně nepříjemná díky silnému protiproudu a samozřejmě plavby proti větru a vlnám. Měli jsme také v úmyslu na ostrově dokoupit nějaké věci na Souther Foxe a provést nějaké úpravy, jak nás všichni ujišťovali, je tam velmi levno.
Takže jsme s mírnými obavami vypluli. Nebyla to klasická přeplavba non stop, ale spíš turistická plavba. Cestou jsme se stavili na St.Lucii, St.Vincentu, Bequii,Grenadinách, Mayreau,Union Islandu, Cariacou, Grenadě a Trinidadu. Na karnevalu na Trinidadu jsme strávili tři dny a byla to úžasná záležitost. Tento karneval je největší v celém Karibiku a určitě tam příští rok pojedeme znovu. Při plavbě z Trinidadu na Isla Margaritu jsme se ještě na dva dny zastavili již na venezuelském ostrově Los Testigos. Na ostrově je malá vojenská posádka a tak po zakotvení v krásné zátoce před malou rybářskou vesničkou, jsme se vydali přihlásit. Vojenskou posádku tvořilo pár kluků kolem dvaceti let, kteří se po různu v trenýrkách poflakovali před ubikacemi. Jeden z nich měl dokonce na sobě část uniformy a na opasku pistoli. Zřejmě měl službu. Problém byl v tom, že nikdo z nich neuměl ani slovo anglicky a my zase neuměli španělsky. Nakonec jsme nějak rukama nohama vysvětlili, že se chceme odbavit. Přinesli nám dvě plastové židle a postavili odrbaný dřevěný stolek. Společnými silami jsme vyplnili nějaké lejstra (žádnou kopii jsme však nedostali), rozdal jsem pár cigaret a s ujištěním, že je to opravdu všechno, jsme je opustili. Na ostrově jsme byli jediná loď. Kromě tedy místních rybářský člunů. Ostrov sám o sobě je moc hezký, naprosto bez turistů a jistě stojí za návštěvu. Po dvou dnech jsme s určitými obavami( všichni nás totiž upozorňovali na to, že mezi Los Testigos a Isla Margaritou je největší pravděpodobnost napadení piráty) vypluli na poslední úsek plavby. Plavba nakonec byla poklidná.
Po příjezdu na Isla Margaritu jsme zakotvili v rozlehlé zátoce před městem Porlamare. Tato zátoka byla hojně využívána jachtaři, jako bezpečná zóna a kotviště na období hurikánové sezony. K našemu překvapení tam i s námi kotvilo pět jachet. Pak jsme se od místních dozvěděli, že tam běžně kotvilo až 150 jachet. Hned ráno jsme vyrazili na břech vybavit celní a pasové formality. Dinghy jsme nechali v místní malé maríně a hned se nás ujal zdejší lupič, který nám nabídl, že tam s náma půjde. Domek s úředníky byl hned 50m vedle. Tam však nebyl nikdo. Amigo vytáhl telefon a ujistil nás, že za chvíli někdo přijde. Asi po půl hodině se opravdu dostavil úředník, vybavil s námi celní a pasové záležitosti, vybral od nás příslušné poplatky vč. úplatku pro něj. Platit jsme museli v bolívarech, což lupič promtně směnil. Tím ale ještě papírování neskončilo. Na druhý den jsme museli ještě za dalším úředníkem ( světe div se, uměl anglicky), který měl na starosti poplatky za kotvení, dýchání a za bůhví co všechno. Problém nastal s placením. Hotovost nechtě ani v bolívarech ani v USD, kartou se to zaplatit nedalo, ale museli jsme platbu realizovat bankovním převodem a mu potom vytisknout výpis z banky. Další problém nastal, když jsme chtěli doplnit vodu a palivo. Pro vodu do maríny jsem se nedostal, protože tam měli malou hloubku. Avšak za malý bakšiš mi půjčili tři 30l kanystry a tak tak jsem na dinghy pendloval mezi Foxem a marínou a plnil nádrž. Z naftou to bylo ještě složitější. Řekl nám, že než pojedeme na benzinku, musí nám napřed vystavit potvrzení, že máme všechno zaplaceno. S tímto potvrzením pak musíme nejprve zajet na benzinku, tam jim sdělit, kolik paliva chceme natankovat, ti nám vystaví další papír, s kterým pak musíme do banky, tam složit příslušný obnos, banka nám dá další papír a pak už můžeme k benzince si zajet natankovat. Jiný zpsob, že je nelegální a hrozí vysoké postihy. Naštěstí jsem se ještě zeptal, jaká je tam hloubka. Bohužel max. 1,80m, tím to bylo vyřešeno. Mám ponor 2,10m. Místní nám pak řekli, že někteří rybáři vozili k jachtám (večer a na černo a za příslušný bakšiš) palivo, ale že když tam jachty nejezdí, tak to nikdo ani nedělá. Nakonec se nás ujal jeden Frantík, který na ostrově dlouhodobě žije a měl v maríně své dva výletní čluny. Ten nám půjčil tři 70l kanysry a svým autem,samozřejmě večer, s náma zajel do města natankovat. Na jeden zátah šlo však natankovat max 200l. Tak jsme celou operaci absolvovali po tři následující dny. Z auta dovláčet ty kanystry přes marínu(dát bakšiš za každý pašovný kanystr hlídači), naložit do dinghyni a ručně přečerpat do tanku na lodi. Nakonec jsme natankovali 600l nafty a 60l benzinu. To nás vyšlo na cca 30 bolívarů. Na různých úplatkách pak ještě asi 4000 bolívarů. Při kurzu 1,-Usd = 200,- bolívarů, to byl pakatel. Naše plány, nechat si za levno udělat nový nerezová výtah na dighy a schody do vody a nakoupit různé potřebné věci na loď naprosto ztroskotaly na absenci jakéhokoliv materiálu na ostrově. Dokonce, po pár dnech usilovného shánění a běhání, přišli nezávisle na sobě dva chlapíci, vše zaměřili a s ujištěním, že na tom hned zítra začnou pracovat,zase odešli. Po pár dnech a spoustě telefonátů, nám řekli, že materiál nemají, že snad možná za měsíc. Možná. Jediné co se nám podařilo zrealizovat, bylo ušití nových potahů na matrace a coveru na dinghy, ale to jenom díky tomu, že jsme měli svůj materiál.
Po třech dnech posádka odletěla a po zbylých 14 dnů jsme s Kamčou zůstali na lodi sami dva. Zrovna bezpečně jsme se necítili. Hlavně po tom, co nám místní řekli, že zhruba před rokem našli na jachtě zastřelenou posádku, Begičana a Němce. Také nám sdělovali své obavy z občanské války,která reálně hrozí díky nepřehledné politické situaci. Přes den to docela šlo, to jsme se cítili bezpečně a margariťané byli vesměs milí a příjemní. Na noc jsme se však v lodi zamykali, dinghy vytaženou a zamknutou na řetěz. V noci jsem se budil, když jsem slyšel projíždět příliš blízko naší lodě čluny. Nebylo to vůbec příjemné, jak kolem vás pomalu proplouvají a prohlíží si vás. Naštěstí se nám nic nepříjemného nestalo. Celý ostrov na nás působil však velmi depresívně a necítili jsme se tam dobře. Turisti byli soustředěni do resortů,ty pak obehnány zdí s ostnatým drátem pod napětím a nezbytnou ozbrojenou ochrankou. Dokonce i běžné domy a obytné komlexy tak byly vybaveny. Všudy přítomné mříže a ostnaté dráty člověku moc nepřidaly. Ale byly tu i příjemné a krásné věci. Taxíky( mnohdy krásné staré Ameriky) za 150,- bolívarů, levné jídlo, značkové oblečení. Nádherné pobřeží s bílými plážemi, na kterých byli vesměs místní. Turistu jsme zahlédli spíše výjmečně. Ti byli zavřeni na svých resortových plážích za zdí. Udělali jsme si okružní výlet po ostrově a bylo to opravdu moc krásné a zajímavé. Ostrov je hodně suchý a krajina porostlá kaktusy a nízkou dřevinou. Něco úplně jiného, než jsme zatím viděli v jiných částech Karibiku.
Když nastal čas odjezdu,zašli jsme za místními úředníky a ti nás ujistili, že nebude žádný problém, zaplatíme pár dalších poplatků a můžeme vyrazit. Půjde to velmi rychle. Ještě dodali, že nám budou muset na lodi provést kontrolu pánové z protidrogového. A byl problém. Čekali jsme na ně další dva dny, prý neměli čas. Pak přijeli dva mladí kluci se psem, sdělili nám, že oni člun nemají, tak je na loď musíme dopravit my. Bylo to docela úsměvné. Jediný, které mu nebylo špatně hned na dinghyně byl jejich pes. Jeden z těch kluků raději ani nešel do lodě. Psa jsem jim tam musel vysadit sám. Psovod tedy vlezl do podpalubí a zahájil prohlídku. Načež se mu udělalo špatně a málem nám to tam poblil. Prohlásil, že je všechno OK ať mu sundám psa a odvezu je na břeh.
A tak jsme nakonec šťastně odpluli.
Původní plán byl se přes Grenadu vrátit na Martinik, ale počasí bylo jiného názoru. Silný protiproud, protivítr 30-35 uzlů, třímetrové vlny přímo proti. Zkrátka všechno proti. Nejelo to ani náhodou a tak jsme po pár hodinách marného snažení změnili kurz na St. Maarten, kam jsme stejně potřebovali zajet. I tak jsme museli ještě křižovat. Po sedmi nocích a pěti dnech jsme pak přistáli v Simpson Bay. Ze St. Maartenu jsme se ještě jeli na dva týdny kouknout na Britské panenské ostrovy a nakonci dubna jsme zakotvili na Martiniku.
To jsou mé zážitky a poznatky z návštěvy venezuelské Isla Margarity. Krásný, ale velmi rozporuplný ostrov, na který bych se rád ještě někdy podíval. Pokud se tam však zásadně nezmění bezpečnostní a politická situace, tak mě tam s lodí nikdo neuvidí!
Toto je můj subjektivní pohled, navíc pohledem jachtaře. Resortbuřti jistě budou mít názor jiný a také nepředpokládám, že s tímto mým názorem bude každý souhlasit.
Radek Polešovský
Southern Fox
,
,
.
