Za další loď a její posádku, jež se zúčastnila plavby a setkání J.I., .pokusím se i já přidat nějaké povídání.
x
Po celkem svižné cestě /14 hodin/ nepochybně s ohledem na květnový termín, jsme byli v sobotu 17.5.2008 po 9 hod. v Biogradu na Moru.
Ve 14 hod. jsme bez větších problémů přebrali loď – Sun Odyssey 38. Vcelku rychle jsme zvládli úmorné vnášení přiměřených zásob a zdánlivě nepřiměřených tekutin. Jsem názoru, že pitný režim se na lodi dodržovat musí. S tímto požadavkem u posádky kupodivu problémy nebývají.
x
Posádku tvořilo, mne nepočítaje, šest a půl protřelých mořských vlků, z nichž dva již byli dokonce dvakrát s plachetnicí na moři. Abych nepřeháněl, byl mezi nimi ještě můj syn. Toho otloukám v lodích od jeho tří let a na moři od jeho osmi. Začíná být někdy vzpurný a myslí si, že když mu je už třicet, tak toho ví více než já. Pravdou ale je, když jsme na lodi spolu, je to velká pohoda, jsme zkrátka sehraná dvojka.
Cíl naší plavby byl vytyčen zcela jasně. Jednoho již plujícího a dva naprosté elévy připravit na zkoušky k získání chorvatského průkazu a zúčastnit se setkání lodí J.I. Čtvrtý abonent, rovněž naprostý elév již v první části cesty svoji kandidaturu odložil na příští rok. Byl jsem tomu rád, neb to bylo správné a upřímné rozhodnutí, vycházející z objektivního posouzení jeho znalostí.
Uvažoval jsem připravit ke zkouškám i půlplavčíka, jehož jsem později do této zvláštní funkce jmenoval, pro jeho nepříliš vzrostlou postavu, ale protože mi několikrát usnul ve službě, pro tento rok jsem tuto myšlenku opustil. Navíc se mě snažil obměkčit faktem, že neumí sedět, natož stát a když bylo nejhůř zalezl do nějaké tašky. V duchu jsem se rozhod, že při této plavbě mu to budu vyjímečně tolerovat.
x
x
Pro mne nové na této plavbě bylo to, že jsem přislíbil svému kamarádovi a dvěma přátelům mého syna, jednak možnost získání chorvatského průkazu, ale především to, že se je pokusím něco naučit nebo doučit v praktickém ovládání lodě. Protože jsem to bral vážně, k obecnému posouzení či pobavení, věnuji tomuto cíli nemalou pozornost i v tomto povídání.
x
Kolem sedmnácté hodiny jsme vypluli z maríny. Posádka ještě před odvázáním lodě začala demonstrativně uzavírat sázky, který můring nás chytí /musím přiznat, že jsem z nich měl sám respekt/. Foukalo to hezky 30 z boku. Ani jsem je za tu drzost nepotrestal. Věděl jsem svoje. Neptun to udělá za mne. Bylo hlášeno až 40 SE a Pašman nás dlouho chránit nebude. Náš cíl byl – bóje na Kakanu /cca19NM/. I na motor, přímo proti větru, to bylo skoro 5 hodin plavby. Tak jsem to s křižováním na plachty proti větru pro tento den vzdal.
Jen jeden zarputilec to vedle nás dost dlouho s tím křižováním zkoušel. Cvičili jsme si na něm kolizní kurzy a tak měl velké štěstí, že jej kapitáni, jak jsem pracovně nazval trojici ve výcviku, neposlali taranem ke dnu. Jak jsme později zjistili, byl to Baharis. Na úlitbu Neptunovi jsme samozřejmě nezapomněli, byla důstojná, jen půlplavčík dělal drahoty, než jsem do něho toho panáka dostal. Na bóji jsme se vyvázali asi před desátou večer.Výběrčí již čekal u bóje a ihned inkasoval 100 kun. Hned z vedlejší lodě volal pozdrav Baharis, vyvázal se pět minut pře námi a zval nás na skleničku. Odpověděl jsem, že přijedu a více si nepamatuji.....asi jsem byl fakt utahán. Noc na palubě byla jako vždy nádherná. Spím na ni i za deště. Usínat za zvuku píšťal v lanoví a šumění moře, takový zážitek si nedám jen tak vzít.
Neděle ráno Baharis se s námi rozloučil a vyrazil směr Palagruža. Nebudou to mít jednoduché. Byli jsme velmi dobře schovaní za Kakanem a přesto jsem měli na obou windmetrech /mám jeden vlastní-ruční/ chvílemi okolo 35 knt SE. a oni museli stoupat přímo proti větru – odhaduji na volné vodě dosti přes 40 knt. Náš plán byl zůstat. Budoucí kapitáni od rána až do noci cvičili a cvičili. Vyvázání na bóji, couvání v pomyslné maríně, kotvení, otáčení lodě na místě a MOB. Se divili panečku co je 35 bočák a reaktivní moment od vrtule při couvání. Při prvních pokusech bourali řady pomyslných lodí a zajížděli k molu o třicet metrů jinde, než bylo jejich místo.Nakonec to jakž taž zvládali. Musím přiznat, že nájezdy na bóje večer již ovládali mistrně. Tuto noc jsme na Kakanu zůstali sami, ale výběrčí na nás nezapomněl. Noc pod hvízdajícím lanovím byla zase krásná i když mi pršelo na nohy.
Pondělí ráno. Opustili jsme Kakan a zamířili do Splitského zálivu. Kapitání předem propočítali trasu a zvolili několik únikových bodů, kam bychom se schovali v případě zhoršujícího se počasí.
Stoupali jsme přímo proti větru. Zdánlivý 32, takže skutečný 27-28 knt., zataženo a občas déšť. Stačilo to, aby na větších vlnách šla voda přes celu loď. Když půlplavčík dostal dva nebo tři přímé zásahy, zrovna jsem nebyl poblíž, abych jej hrdinně kryl vlastní tělem, bylo evidentní, že tato situace se mu nelíbí. Skončil nakonec v příďové kajutě, kde naprosto klidně spal dvě hodiny. To jsem zase pro změnu zíral já. Kapitáni cvičili bez oddechu. Kormidlovali, cvičili obraty, trimovali plachty a prováděli jeden náměr za druhým na majáky, v rámci pomyslné noční plavby. Jako bonus jsem jim v té slotě nenápadně odvázal gumák a vyhlásil MOB. Přiznávám, že jsem se rozhodl, neučit je tento manévr pod plachtami. Zjistil jsem, že není možné, někomu v neděli vysvětlovat jak se ve větru nastavují plachty a v pondělí s ním cvičit pod plachtami MOB. To by nemuselo skončit dobře. Takže manévr byl jasný. Plachty dolů a akci provést na motor. Gumák byl "zachráněn" již při prvním nájezdu, aniž připravený zachránce uvázaný v kšírách a na laně musel do vody.
X
X
Odpoledne vlny i vítr začali mírně nabírat na intenzitě a vyspalí půlplavčík začal vybízet ke vzpouře jen proto, že měl hlad. Vypadalo to ještě tak na čtyři až pět hodiny, než se dostaneme do chráněného prostoru Splitského zálivu. Vyhlášení trestu za nekázeň, v podobě snížení přídělu potravy na polovinu nepomohlo. Jsem v podstatě "mněkouš" a tak jsem zavelel k ústupu do předem připravených pozic. Nejbližší místo byl Kremik a Ragoznice. Zamířili jsme do Ragoznice. Samozřejmě jsme přešli na boční vítr a.....boční vlny. Konečně všichni názorně pochopili, proč jsem je buzeroval za bordel v kajutách, salonu a hlavně kuchyni. Houpačka čtyřiceti stupňů ze strany na stranu to uklidila trochu jinak, než byla obecná představa. Sem se v duchu smál, tohle vždycky funguje lépe, než hodina vysvětlování.
Půlplavčík, když jsme se dostali do závětří pevniny, utahán celodenním houpáním usnul ve službě. Za trest uvázání ke stěžni jsem po krátké úvaze zavrhl a trestu, že bude jen o vodě a chlebu se všichni smáli.
X
x
Konečně jsem po dvou hodinách za ostrovem vynořila Ragoznice a les stěžňů v marině. Natěšený kapitán ve službě u kormidla zamířil přímo k nim. Poctivých deset minut jsem čekal, zda si onen nešťastník všimne, že mezi námi a stěžni je nízký poloostrov.....bohužel. po ústní důtce s výstrahou byl poslán do podpalubí loupat brambory. Obhajoba, že zde je poprvé nebyla uznána. Stačilo se dívat. Zamířili jsme do vjezdu Ragoznice, měl jsem v úmyslu vyvázat se na bóje před marínou, ty tam ale ještě ku podivu nebyly. V maríně jsem byl již mnohokrát a tak jsem zamířil k městskému molu, kde jsem ještě nekotvil. Když mi "hafenmajstr" kývnul na pozdrav a ukázal do mezery tak tak, mezi dva němčoury a windmetr na mě vyplázl 25 knt z boku, projevil jsem se jako zbabělec, jež nevěří vlastní posádce. Radši jsem to tam v poslední chvíli dotočil sám. Kapitáni mě ale potěšili, hned po vyvázání hlásili, že už vědí, proč jsem do poslední chvíle mířil na toho návětrného němčoura, jako bych mu chtěl urazit třetinu lodě a na poslední chvíli jsem to srovnal. Asi jsem je možná podcenil.
Na molu voda a proud. Řeším malý problém. Zjišťuji, že některý z kapitánů při dotankování vody v Biogradu sejmul hadici z kohoutku tak, že rozpojil rychlospojku a na vodovodu nechal poslední díl se závitem. Sociálky zde nejsou. Cena za noc 247 kuna. Pobřežní kavárničky dvacet metrů od lodě – tedy tak jak je většinou zvykem i jinde, ruch na silnici před loděmi minimální. Je to vlastně slepá ulice na ostrově.
K ránu mě na palubě vzbudil pěkný slejvák, ale jako vždy, vyhnat jsem se z paluby nedal.
V úterý dopoledne opouštíme Ragoznici. Počasí beze změny. Odvázání a vyplutí organizovali samostatně kapitáni. Přesto, že mi předem třikrát odrecitovali postup při odplutí, jen jsme se odšťouchli, už jsme se začali blížit k vedlejšímu pravému závětrnému můringu. Asi bychom v něm kormidlem skončili. Nedalo se nic dělat, musel jsem hrábnout po kormidelním kolu a dát plný kontra doprava, abychom jej zádí minuly. Kapitán u kormidla z toho byl dost smutný, tak jsem jej musel utěšovat. Ze zátoky nabíráme kurz zpět na ostrov Žirje. Chvíli jsem uvažoval o možnosti ještě pokračovat dál do Splitského kanálu, ale přišel bych o půldenní zálohu a naopak, dostal bych se do časového deficitu. Ve čtvrtek večer musíme být v "Prolaz zapuntel". Vítr 27-28 SE, ale tentokrát na zadobok. Plavba je klidnější a ubíhá daleko rychleji než včera. Kapitáni se střídají ve službě a kdo není u kormidla, piluje terestickou navigaci a další teorii.
x
x
Na Žirje bychom dopluli již po poledni a tak jsme poslední třetinu cesty odbočili směrem na otevřené moře a k večeru se zase vracíme do zátoky Stupica.
Bóje byla již na vodě, ale byla jich tak asi polovina. Kapitáni provedli bezchybný nájezd, zachycení a vyvázání. Zpočátku to vypadalo, že budeme v zátoce sami, ale večer ještě dvě lodě připluly.
Zátoku Stupica mám rád. Její správce je takový bodrý lidový rybář a večer ve své hospůdce pod stromy dělá moc dobrou rybu se šťouchanými brambory. To ale asi všichni znáte. Jeho ceny za bóji byly vždy nejnižší. Ani tentokráte nezklamal. Vybral 70 kun. Tato zátoka bývá v sezóně plná, ve třech lodích to bylo hodně nezvyklé. Vítr beze změny a protože zátoka je otevřena skoro na SE, posezení u lahviček červeného a pohupování lodi dávalo zapomenout na stresy a starosti uplynulé zimy.
x
Středa ráno. Jugo bylo zaruputilé, 28 SE. Odvázání a vyplutí organizovali kapitáni. Bylo bezchybné i když je pravda, že nebylo moc co zkazit. Na motor jsme obepluli severovýchodní výběžek Žirje. U majáku označující dlouhou a zrádnou mělčinu, studovali kapitáni chování hladiny v takovýchto místech. Za majákem jsme nabrali kurz NW směr Kornaty. Měli jsme pře sebou trochu delší trasu cca 40 NM. Kapitáni provedli vzorové vztyčení plachet a začali jsme chytat čistý zaďák do motýlka.
To se tuze všem líbilo, byli ale překvapeni, jak náročné je to kormidlování, zvláště, když jsme neměli kosatkový peň. Stačila jen malá chybička a kosatka práskla jako bič. O možnosti přeletění ráhna všichni věděli, nedošlo k tomu ani jednou. Stejně jsem se držel u kormidla na dosah ruky ale mého zásahu nebylo třeba. Čistý zaďák nás ale tlačil k protějšímu ostrovu Kamesňjak, tak jsme museli motýlka zrušit a přejít na klidnější a bezpečnější zadobok s ostrovem po pravoboku. Moje ostražitost polevila a na chvilku jsem vklouzl do podpalubí.
Jak se zanedlouho ukázalo, byla to ovšem neodpustitelná chyba. Přesto, že jsem byl v salonu, po celu dobu jsem podvědomě sledoval hovor na palubě. Mezi běžnou konverzací, jsem zaslechl větu kapitána u kormidla " hele máme hloubku deset metrů, to je asi ještě dobrý". I při mé tělesné konstituci, jednoznačně popírající průměrné hodnoty, troufnu si říci, že jsem ve vteřině plavmo vzdechem překonal vzdálenost ze salonu ke kormidlu. Jednou rukou jsem jediným škubnutím kormidlem udělal s lodí vlevo bok a loď s plnými plachtami a bočním větrem skoro položil na hladinu, druhou rukou jsem držel lelkujícího půlplavčíka, aby nevyletěl z lodi. Hloubka, na které jsme se měli pohybovat byla kolem sedmdesáti metrů. S lodí ve velkém náklonu jsem hypnotizoval hloubkoměr. Deset...deset...deset...dvanáct...patnáct...dvacet...pomalu jsem začal loď rovnat. Nejdříve jsem v duchu vynadal sobě a to tak že hodně sprostě a potom jsem se pustil do kapitánů. Dlouho jsem jim vysvětloval, že je zásadní rozdíl v tom, jestliže se řízeně a pomalu přibližuji ke břehu na hlubku osm pět i méně metrů, případně se pohybujeme v místech kde má být hloubka kolem patnácti metrů a hloubkoměr ukáže deset, nebo pluji li kolem ostrova, byť třista metrů od něho, kde se mám pohybovat na hloubce sedmdesáti metrů a hloubkoměr mi v plné rychlosti náhle ukáže deset metrů. Vybočující modré vrstevnice od ostrova jsem jim "omlátil o hlavu". Snad půl hodiny jsem jim znova vysvětloval, jak se reaguje na změny hloubek. Zřejmě je tolik nepoučil ani můj monolog, jako spíše drastický manévr s lodí, jež jsem provedl.
Další část cesty již byla ve znamení pravidelného střídání za kormidlem a opět provádění soustavné terestické navigace. Také půlplavčík si zodpovědně odkormidloval svoji službu.
x
x
Loď na zadoboční vítr dosahovala neskutečných sedm a půl knotů a Kornaty se rychle blížily. Proplouvali jsme je středem a před majákem Sestrica jsme naposledy vypluli velkým obloukem na volné moře. Po hodině jsme se k němu vrátili a již chráněni ostrovem Dugi otok dopluli do zátoky Mir. Zde jsme na bójích chtěli strávit noc. Bóje, ač jsem to nečekal, byly na hladině všechny. Vyvázáno bylo již asi deset lodí..Kapitáni provedli samostatný a bezchybný manévr k vyvázání lodě. Ovšem, překvapeně zírali, jak může být vše ve vteřině jinak. Správně najeli uchopili bóji, správně popojeli kousek proti větru nad předpokládaný panel a jeden nestále přizvedával bóji, aby druhý připravený bleskově protáhl spodním okem dvě nachystaná lana. Bóji ale z vody zvedli tak o deset centimetrů. Než pochopili, že má tak krátké lano, že se ke spodnímu oku nedostanou, vítr loď samozřejmě odfoukl. Se škodolibou radostí jsem velel k opakování nájezdu /samozřejmě na jinou bóji/ a patřičně zdůrazňoval všeobecné pobavení na okolních lodích z jejich manévru. Nebyla to sice pravda, ale mohla být. Při druhém nájezdu již bylo vše v pořádku.
Kolem nás se prohnal člun se stráží n.p.Telaščica, ale bez jakéhokoli zájmu. Nezastavil u žádné lodi.
Ani večer vítr nepolevoval. Občasný deštík nebyl nic nového. Z podpalubí přichází zdrcující informace..nemáme už žádné víno. Velím znovu prohledat celou loď a vypisuji odměnu. Nic platné, víno není. Za trest jsem nařídil všem kapitánům povinné samostudium. Ani jsem nemusel. Šprtali by stejně dobrovolně.Jen kdyby ty značky na mapách nebyly tak maličké.
x
x
Noc na palubě byla mimořádně klidná, vítr totiž začal polevovat.
x
Čtvrtek ráno. Posádka se vydává na břeh. Chce navštívit slané jezero a útesy nad mořem. Hospoda je určitě neláká. Zůstávám na lodi s půlplavčíkem, kterému předávám dozor nad lodí. Jako bych to nevěděl, zase mi ve službě usnul.
x
Ve 12.02 hod zmizely mraky, jež nás provázely celý týden. Nad lodí byla jasně modrá obloha a slunce připomínalo že jsme v Chorvatsku. Od neděle jsem všem tvrdil, že se počasí ve čtvrtek odpoledne změní a bude hezky. Posádka se vrátila a půlplavčík děla jako že dřel ve službě a já že si jen tak ležel. Všichni vypadali, jako by se koupali. Na ostrově strávili patnác minut v průtrži mračen. Na loď půl míle od nich ani nekáplo. Po dobrém obědě jsme se chystali vyplout směrem k pevnině. Snad patnáct minut před odvázáním u našeho boku zastavil člun se strážným. Nechal jsem jej odrecitovat jeho básničku, v níž nám na závěr sdělil, že vybere za každou osobu 70 kun, tedy 420. Nezapoměl dodat, že půlplavčíka nepočítá, což mě rozlobilo, protože to vyznělo, jako by nebyl plnohodnotný člen posádky. Moje odpověď byla stručná. Za desed minut po zaplacení odplouváme a očekávám další cenovou nabídku "bez papíru". Stopadesát kuna, znělo spíše tázavě. Tak jsem kývnul. Chtít za bóji 420 kuna, byť v Telaščici,když jinde je molo , můring, voda a proud za 250, je opravdu těžko pochopitelné.
Čekala nás krátká plavba s cílem v Prolaz Ždrelac. Slunce svítilo a vítr nikde. Ještě že se to zkazilo až ve čtvrtek odpoledne. Bylo jasné, že nás čeká cesta na motor.Hned po vyplutí, jsem poprvé za celou plavbu zapnul GPS a připevnil ji pře kormidelní kolo. Teprve až poslední den jsem chtěl kapitánům ukázat, jak ji používat na moři a jak je relativně jednoduché plout podle ni. Hned u průplavu Mala Proversa jsme provedli zajímavý pokus. Kormidelník měl výhled pouze na displej a jen dle něho kormidloval loď při přiblížení a i v průplavu širokém cca 6 m. Samozřejmě jsem to jistil. Bylo to velmi působivé, neboť kormidelník proplul průplavem bez jediné chybičky. Naprostá flauta vyhovovala půlplavčíkovi. Konečně se mohl fálkat po palubě, jak se mu zlíbilo.
x
x
K Prolezu Ždrelac jsme se mohli dostat od moře nejkratší cestou jedině podplutím mostu Pašman – Ugljan. Přesnou výšku stěžně naší lodi jsem neznal, zato vím, že tam již hodně lodí svůj stěžeň nechalo. Proto charterovky na lodích jež neproplují, vylepují zákaz plavby pod tímto mostem. Na naši lodi nebyl. Bylo to málo, ale jediné, na co jsem se v poslední chvíli spoléhal. Pomalou plavbou jsme se blížili k mostu. Úplně zastavit nešlo, měli jsme silný protiproud a průchod mezi pilíři je tak 6 m. Vyšlo to, jen anténa od vysílačky se nějak divně rozkmitala. Možná se mi to jen zdálo.
Baharis a jeho posádka zde již byli na bóji. Pozornost pro kapitána a posádku byla tequila, poslední láhev na naší lodi, jež jsem pro tento okamžik uchoval. Dlužno žíci plná jen z poloviny. Zato přede mne byl postaven onen slavný šampus, o kterém jsme zde vedli půlroční slovní přestřelky. Půl roku plánované setkání a rokování mohlo začít. Netřeba dodávat, že s každou další připlouvající lodí, byly vynášeny a rozdělávány další avizované lahve šampusu a k zapití pak byla slivovice. Připlula loď Denise a nakonec i Jerryxe. Tedy věřte, že bylo veselo. Smutné bylo nečekaně rychlé odplutí Denise. Posádka chtěla ještě doplout do maríny, aby ráno mohla autem do Zadaru na zkoušky. Já jsem se při své stydlivosti, ani nestačil pořádně pozdravit s Vilmou a už zase s Denisem odplouvala. Tak snad někdy příště. S Baharisem jsme domluvili vyplutí do Zadaru již v šest ráno, tak se není co divit, že jsme rokování po jedné hodině ráno ukončili.
Pátek ráno. Budík v telefonu zní v šest ráno dosti protivně. Natočím motor a než se posádka postupně probudí a vyleze na palubu, jsme již daleko od místa včerejšího setkání. Krátce po osmé rámo je nábřeží v Zadaru svědkem nájezdu dvou lodí a rychlého vylodění části posádek gumovými čluny na břeh. Kapitáni odcházeli na zkoušku. S Baharisem jsme se rozlučili. On plul na SE, já zase na NW. Vytáhli jsme plachty a hnáni zadobočním větrem 5-6 knt, zamířili jsme do městečka Zaton, Musel jsem pochválit půlplavčíka, který prováděl velmi zodpovědně ohlídku paluby a bylo vidět, že se zamýšlí nad vším novým, co zatím ještě ve svém životě neviděl.
x
x
Plavba do Zatonu byla vlastně nostalgická návštěva tohoto místa jednoho člena posádky, který zde v dětství poprvé spatřil Jaderské moře. Stihli jsme tam doplout, prohlídnout písečné pláže a na motor se vrátit. Ve tři hodiny odpoledne, jak jsme kapitány vylodili, tak jsme je i nalodili. Byly těžší, každý o jeden průkaz a společně pak o dvě lahvičky značkových destilátů. Byla to moje odměna za jejich přípravu. Tak se stalo, že jsem poprvé plul za odměnu, tedy komerčně. Nevím, zda ty dvě lahve nemám zdanit. Rozhodl jsem že ne, protože jednu jsme vypili, než jsme v Biogradu kolem sedmé večer naše týdenní putování ukončili.
Tečkou pak byla společná večeře v rybí restauraci za marínou, což se stává již tradicí. Byla dobrá a drahá, jak se sluší a patří.
x
x
Půlplavčík zapil svoji večeři /ani se neptejte co k ní chudák měl/ douškem piva a spokojeně krknul na celou hospodu. Vůbec mi to nevadilo, protože jsem naplnil třetí, tajný cíl této cesty. Z půlplavčíka, mého čtyřměsíčního vnuka , bude dobrý námořník. Do jeho jachtařské knížky napíšu prvních 190 nm a zahájení výcviku.
Až mu bude patnáct let, bude si moci udělat průkaz, jaký ho jen napadne.
Sobota ráno. Odjezd domů je, jak známo , vždy flustrující, Vstáváme v půl sedmé a vynášíme zbývající věci do aut a uklízíme loď. V různých prostorách lodi postupně nacházím šest lahví vína. Jsem tím zdrcen. Mněl jsem chuť kapitánům zase ty jejich průkazy sebrat. Taková nezodpovědnost. Postupně se z toho vzpamatovávám a šest lahví vína si zase vezu domů.
Ahoj Chorvatsko, ahoj moře. Tak zase příště................
Pepa
Po odvázání se jsme obepluli Ilovik a začali křižovat nazpátek. Úterní noc jsme strávili na kotvě v zátoce Jazi ostrova Molat. Ve středu jsme si chtěli dát k věčeři nějakou dobrou rybičku a tak jsme vyrazli směr Vela Rava. Bohužel, ani jedna restaurace ještě nebyla před sezonou otevřená, ale když už nic jiného aspoň mooring byl zadarmo. Protože na čtvrteční večer byl domluven sraz ve Ždrelacu, zamířili jsme po ránu k severnímu okraji Ugljanu, obepluli ho a pozdě odpoledne jsme se po krátké zastávce v Zadaru vyvázali ve Ždrelacu, kam později dorazil Pepa, Jerryx a Denis. Denis to bohužel vzdal poměrně brzo, ale zbytek nezaváhal a vydržel bačovat do jedné hodiny ranní. Po rozednění jsme vyrazili na motor směr Zadar, kde jsme na gumáku vysadili dva adepty na kapitánský průkaz a pak začali křižovat směr Sukošan a na bočák zase zpět k Zadaru. Oba členové posádky úspěšně zkoušky složili a poté co obdrželi kapitánské průkazy jsme je nalodili a vyrazili zpět do maríny, kde jsme odpoledne předali loď a večer vyrazili směrem k domovu. Tedy kromě Baharise, který frčel do Šibeniku pro další posádku.
alffa
, ale ten fendr ve vodě 
