Snad se autor nenaštve, ale našel jsem další informace o O. Karáskovi !
Ztroskotání
Nejnovější povídka Oldy Karáska o jeho ztroskotání uprostřed Rudého moře, která je zároveň úryvkem z připravované publikace o cestě kolem světa na palubě lodi OK...
Ztroskotání
Sedím pod rozkvetlou třešní na zahradě. Má celoročně obyvatelná chata je uprostřed mnou málo udržované zahrady. Ale je zde absolutní klid. Jen ptáci zpívají a spolu se mnou se radují ze života. Také má mysl je naplněna radostí ze života. Žiji a přece chybělo tak málo, abych tady nebyl, abych nedýchal ten vzduch prosycený jarem a vůní lesa. Ve vzpomínkách se vracím o půl roku nazpátek. S Karin, která byla mou přítelkyní a hlavně statečným parťákem, jsme v Malajsii přerušili cestu kolem světa. Protože nastala nepříznivá sezóna kvůli počasí, rozhodli jsme se jet domů. Karin měla také obavy o svého otce, který byl již delší dobu upoután na lůžko.
Jsem doma tři měsíce. Po této době odlétám zpět do Malajsie s novým členem posádky Otou. Karin zůstává zatím doma, aby přiletěla, až bude loď znovu připravena k vyplutí. Dva měsíce trvají práce na lodi, kterou jsme museli vytáhnout z vody, oškrábat, obrousit a několikrát natřít. Museli jsme také opravit motor, zašít plachty, dokoupit zásoby na další cestu. Čtyři dny před plánovaným příletem Karin od ní dostávám SMS. "Oldo, nezlob se, ale nepřijedu. Moje máma je na tom špatně, mám nové zaměstnání, které mě baví a chci začít žít novým životem." Tato zpráva mi vyráží dech. Čtu ji znovu a znovu dokola. Karin, ta statečná holka, která nikdy ani v nejtěžších bouřích neváhala sednout za kormidlo a která vydržela v pohodě nekonečné etapy přes Pacifický oceán, přes který jsme jeli jen my dva bez automatického kormidla, kdy jsme se po třech hodinách nepřetržitě střídali třeba 45 dní. Tak Karin nepojede. Tato zpráva sráží mé odhodlání na samé dno. Čeká na nás Malajský průliv. Úzká plavební dráha, tisíce rybářských lodí, silný protivítr a silné proudy.
Trvá mi několik dní, než se srovnám. Ale cestu kolem světa chci dokončit. Trasou, kterou vybrala ještě Karin, zatím nikdo z českých mořeplavců neplul. Přestože je kratší než trasa kolem Afriky, je poměrně dost nebezpečná. Bohatí jachtaři s daleko většími loděmi než ta naše se sdružují do konvojů a potom plují pod vojenskou ochranou kolem Somálska a Súdánu do Suezu. Naše loď nebyla tak rychlá, náš motor poměrně slabý a ani jsme neměli peníze na zaplacení poplatků za zařazení do konvoje.
Z Malajsie jsme pokračovali přes Thajsko, kde jsme přibrali manžele Kovaříkovi a pak pohodovou plavbou na Srí Lanku. Po čtrnáctidenním přerušení plavby a po prohlídce Srí Lanky jsme odpluli na Maledivy. z Malediv manželé odlétají domů a přilétá nový člen posádky Mirek. Po týdenní přestávce odplouváme na další úsek naší cesty. Cílem je Aden, důležitý přístav v Jemenu. Zůstáváme zde týden, abychom si trochu odpočinuli od nervy drásající plavby. Trasu Maledivy-Aden protíná ostrov Sokotra, který je vyhlášenou pirátskou základnou. Ani drastické tresty pro piráty, třeba jako ubodání zaživa, nepomáhají a neodrazují je od útoků na lodě proplouvající kolem jejich břehů. Přemýšlel jsem, proč tomu tak je a myslím si, že na vině je stále se zmenšující množství ryb. Chudí rybáři, jejichž jediným zdrojem příjmů byl rybolov, nacházejí své sítě prázdné. Velké flotily bohatých států brázdí světová moře a naprosto bezohledně je drancují. Na rybáře, kteří nemají možnost lovit ve velkém, se už prostě nedostává.
Odplouvám z Adenu. Čeká nás poslední úsek cesty. Kolem břehů Jemenu se dostáváme k průlivu Bab el Mandeb. Je to poměrně úzký průliv a vítr zde dosahuje velké síly. Je to také způsobeno okolními horami. Přes mé tajné obavy se nám tímto průlivem daří snadno projet. Asi po stopadesáti mílích se situace mění. Vítr, který nám vál do zad, se mění na protivítr. Začíná boj s každou mílí směrem na Suez. Ani na lodi nevládne dobrá pohoda. Musím stále vzpomínat na Karin, se kterou jsme řešili daleko větší problémy s úsměvem, ale teď to nějak nejde. Kolem Saúdské Arábie se probíjíme kupředu. Pilot má pro tuto část jenom pár vět - v Saúdské Arábii nikde nepřistávat. Obyvatelstvo není jachtařům příznivě nakloněno. Rozhodujeme se, že přistaneme až v Egyptě. Vítr nás ale stále drží na arabské straně. Stále musíme křižovat. Některý den nás proudy snesou až na místa, kde jsme byli před několika dny. Blízkost korálových útesů a konvoje tankerů v plavební dráze zhoršují naší náladu. Čekám, až severozápadní vítr přeskočí na severovýchod. Očekávám, že se náš postup potom zrychlí a také usnadní. Do Suezu nám zbývá už jen asi dvěstě námořních mil. Co je to proti těm třiceti tisícům mil, které jsem s Karin už uplul.
Přichází noc ze 4. na 5. dubna. Cítím, že nastane změna počasí. Nepříznivý vítr už trvá skutečně dlouho. Vlny se přelévají přes palubu. O půlnoci se střídáme a ke kormidlu usedá Ota. Vítr uléhá a přes loď se převalují takzvané mrtvé vlny. Když to vidím, tak usuzuji, že když bude Ota sedět ve vchodu, nebude tak vystaven nepříjemným sprškám. Říkám mu to a okamžitě na svém lůžku usínám.
Obrovská síla mě zvedne z postele. Ne, není to sen. Ne, není to možné. Bouře přece není. Od čeho jsou ty hrozné rány? Jsem úplně zmatený. Čas se zastavil a přitom běží velmi rychle. Kde jsem, co se děje? Nevím, jak se dostávám ke vchodu. Tam už stojí Ota. Co je to za obrovskou zeď, které se bokem dotýkáme? Co se to jenom děje? Ota už je v kokpitu naší lodi. "Nemáme stěžeň", volá. Ozývá se silné hučení, někde tady blízko musí být vodopád. Kde to jenom jsem? Najednou se tam někde nahoře rozsvítí nějaká světla. Dostávám se do reality. To je přece obrovská loď. Obří tanker. Vím, že tyto lodi dosahují až 50 km rychlosti. Kde se ta nestvůra vzala? Na palubě leží zlomený stěžeň i spousta ocelových a silonových lan. Zábradlí na levé straně je ohnuté a paluba proražená. Mirek už taky vylezl ze své kóje. Máme proražený záchranný člunek. Vracím se zpět do podpalubí a kontroluji, jestli do lodi neteče. Záchod je sice utržený, ale voda nikde neprosakuje. Koncentruji se a dávám první příkaz: "Musíme zabezpečit zlomený stěžeň, aby nespadl do vody a neprorazil nám bok lodi." Přivazujeme stěžeň. Zkouším nastartovat motor, ale nedaří se mi to. Pomalu se dozvídám, co se stalo. Ota, který měl službu u kormidla, zřejmě usnul a loď do nás narazila zezadu. Příďová vlna nás zřejmě odhodila stranou a jak se naše loď zhoupla na druhou stranu, stěžeň se zřejmě zachytil o bok tankeru. Ani si pořádně neuvědomujeme, že jsme právě unikli téměř jisté smrti. Ale je to tak.
Vítr úplně ustal. Vím, co to znamená. Zítra, nebo vlastně už dnes, začne foukat správným směrem. Do cíle zbývá tak málo! Mirek jde do služby a já jdu znovu spát. Stejně s nedá nic jiného dělat. Ráno se probouzím a obhlížím způsobenou škodu. Podvědomě vím, že je osudová. Severovýchodní vítr, na který jsme tak dlouho čekali, začíná konečně vát. Vím teď jedno, musíme se dostat do Súdánu, protože tam snad budou podmínky pro případnou opravu lepší než v Saúdské Arábii. Čeká nás ale nesmírně obtížná plavba. Port Sudán, kam se musíme dostat, leží v oblasti korálových útesů. V jachtařském průvodci je napsáno, že oblast, kterou budeme muset proplout, je pohřebištěm mnoha plachetnic i velkých lodí. Nejdříve musíme alespoň trochu zprovoznit naší loď. Pokoušíme se z většího zbytku stěžně postavit funkční stěžeň. Ani po celodenní práci se nám to nedaří. Je jen jediná možnost. Použijeme asi dva metry dlouhý zbytek a nastavíme ho ráhnem. Ráhno uděláme ze spinakrového pně. Další den strávíme přípravou a k večeru se nám provizorní stěžeň podaří postavit. Daří se i upravit kosatku a hlavní plachtu a upevnit radarový odražeč. Nynější oplachtění má zhruba 10 m². Vytyčuji kurz na Port Sudán a dáváme se do pohybu. Trvá to šest dní, než se dostaneme na dohled přístavu. Cestou míjíme hodně ztroskotaných lodí. Modlím se, ať vítr nepřestane foukat, protože v tom labyrintu korálových ostrovů bychom neměli žádnou šanci. Motor se nedaří zprovoznit, je prasklá pružina ve vstřikovacím čerpadle. Navečer, osm dní po střetu, kotvíme v přístavu.
Píšu SMS na všechny strany. První nabídka pomoci mi přichází od firmy Acron, pro kterou testuji v těžkých podmínkách malou část outdoorového vybavení, které Acron prodává. Jsou to hodinky Navy Seal. Bylo zajímavé, jak vlastně jediný, ve všech podmínkách stále pracující mechanismus, uklidňoval mysl a jeho svítící ciferník dodával v noci optimismus. Maličkost, ale pro nás podstatná. Campo-dynamo svítilna nám pomohla dobít mobil, ze kterého jsme se mohli spojit s našimi blízkými.
Přistáli jsme navečer a prakticky jsme vyčerpáním vlastně omdleli. Alespoň já jsem se tak cítil. Další den se objevil agent, provedli jsme přihlášení a pokoušeli se opravit škody. Úmorné vedro a nedostatek informací mě donutily k rozhodnutí, že loď nějakým způsobem, i když nevýhodně, prodám. Oprava by přišla asi na 200.000 Kč, a to nevím, zda-li by byla úspěšná. Tak se taky stalo.
Skončil jsem nikoliv svou vinou, ale kombinací náhod těsně před dokončením svého snu, kterému jsem obětoval prakticky celý svůj život. Vlastně se nedá říci obětoval. Dostal jsem toho totiž nazpátek tolik, že by to pro mnohé lidi stačilo i na více životů. Uvědomil jsem si také, že daleko důležitější je cesta k cíli než jeho vlastní dosažení. Doufám, že to nezní alibisticky. Člověk to stejně nakonec musí dát všechno do souladu s vlastním vědomím a svědomím. Skončila velká plavba. Poznal jsem spoustu zemí, lidí, ale co je asi nejdůležitější, poznal jsem víc sám sebe. Sám sebe na hranici bytí a nebytí. Co člověk může chtít víc.
napsal Oldřich Karásek, pod hradem Buchlov, 21.5.2007
autor: Irena Kolínská
zdroj :
http://www.acron.cz/joomla/index.php?op ... &Itemid=65
